Úsporami vstříc nové recesi
Vyspělé státy, které se snaží své občany přesvědčit k umírněnému životu v zájmu napravení rozpočtů, hrají krátkozrakou hru. Nová vlna recese se pak nemusí týkat jen Evropy. Nedávno se nad tímto problémem zamyslel Robert Shiller, profesor ekonomie na Yale. Názory ekonomů na tuto otázku jsou totiž silně polarizované.
Ekonom z Harvardu Alberto Alesina například na základě svých výzkumů tvrdí, že snižování deficitu veřejných financí mnohdy vyvolá oživení ekonomiky. Zavedení úspor totiž může zvýšit důvěru v budoucí oživení, čímž ho pomůže nastartovat. Záleží na konkrétní zemi a míře deficitu.
Motto: Snížit deficit
Vlády mohou začít šetřit a (nebo) zvyšovat daně. Za současných podmínek ovšem Shiller vyzývá k velké opatrnosti - jen složitě lze totiž podle něj odhadnout, kolik na jakém opatření reálně ušetří. Vyšší daně například mnohdy vedou k nižším výběrům a podobně.
Navíc někdy i lepší výhledy ekonomiky vládu paradoxně brzdí - začne se bát možného přehřátí ekonomiky a inflace (příkladem ze současnosti je Čína). Může pak začít šetřit, což paradoxně při neúspěchu opatření zanechá růst růstem - a komentátoři se mohou přetrhnout ve vychvalování "úspěšných opatření, která pomáhají udržení růstu ekonomiky".
Itálie stávkuje, ale bez problémů upisuje dluhopisy. Přiblížil se bod zvratu?
Jaime Guajardo, Daniel Leigh a Andrea Pescatori z Mezinárodního měnového fondu zkoumali plány úspor v 17 zemích za posledních 30 let. Jako základní kritérium ovšem brali to, aby plány na snížení byly dlouhodobé, v zájmu "správné rozpočtové politiky", ne pouze krátkodobé v době krize, kdy je tlak trhů největší. Kvůli tomu sledovali podrobně veškeré kroky a projevy politiků příslušných zemí včetně televizních vystoupení.
Důkladnou analýzou došli k jasnému závěru: Úsporná opatření mají za následek snížení spotřeby a oslabení ekonomiky. Důraznější varování pro současné politiky není potřeba hledat.
Valerie Ramey z Kalifornské univerzity v San Diegu ovšem výstupy ekonomů MMF kritizuje. Je podle ní pravděpodobné, že vlády začínají šetřit ve chvíli, kdy jsou státy zadlužené a kdy je reálné, že by velký dluh mohl upadnout v nemilost investorů. Takové Japonsko nijak výrazně nešetří, i když je v dluzích "až po uši" - jeho dluh je totiž trhy vnímán jako superbezpečný. Země, jejichž HDP roste i při velkém zadlužení, se ničeho bát nemusejí, a tak ani nezavádějí úsporná opatření a nezvyšují daně.
Státní rozpočet není pokusná laboratoř
Může nám to připadat zvláštní. Ano, zavádění úspor v době špatného ekonomického výhledu, které nyní zažíváme v Evropě, je trochu postavené na hlavu, ať je kauzalita mezi horším výhledem a zvyšováním daní jakákoli.
Hlavní problém je v tom, že pravdu nelze důvěryhodně empiricky ověřit. Státní dluh nezavřete do laboratoře a nepodrobíte sérii nezávislých testování, stejně jako nemůžete podobným způsobem vyzkoušet na "pacientovi" různé léky. Příklady z historie jsou pěkné, ale ne dostatečné. Vždyť to bylo v jiné zemi, v jiné souvislosti a tak podobně.
Bohužel ovšem není jiná možnost. Jen z historie poučen je člověk, a to i člověk-politik a člověk-ekonom. Politici nemohou čekat dlouhá desetiletí, než teoretická ekonomie vyřeší nově vznikající otázky globalizovaného ekonomického světa. Opatrnost ohledně úsporných opatření je z historického pohledu na místě, výjimka ovšem vždy může potvrdit zaběhlé pravidlo.
Zdroj: Project Syndicate
