Měnové války nabírají na obrátkách. V zájmu vyšší inflace

Je deflace skutečně zlo, proti kterému je potřeba bojovat? Názory ekonomů se různí. Podle mě není na deflaci nic špatného. Špatné je, že růst české ekonomiky a životní úrovně obyvatel byl posledních dvacet let z velké části na dluh. V celé Evropě, USA i Japonsku, tedy v podstatě všude ve světě, roste velmi rychlým tempem zadlužení veřejného sektoru. Celkový objem dluhů je dokonce tak velký, že je nereálné, aby byly někdy splaceny. Nebo si snad umíte představit, že bude Česká republika příštích dvacet let hospodařit s přebytkem sto miliard korun ročně?

Je veřejným tajemstvím, že vyšší inflace je jediná akceptovatelná cesta z bludného kruhu zadlužení. Existuje však ještě cesta druhá – totiž že vlády zadlužených zemí přiznají, že nejsou schopny dluhy splatit, a vyhlásí státní bankrot. Vlastně by to bylo mnohem jednodušší a především bychom se mohli mnohem rychleji postavit zase na nohy. Bohužel by to ale zároveň pěkně bolelo, takže nemůžeme čekat, že se najde politik, který by svým voličům tuto trnitou cestu otevřeně nabídnul. Proto nás čeká dvacet let vyšší inflace a nadávání.

Před tímto problémem stojí polovina světa. Česká republika je na tom ve srovnání se zbytkem Evropy ještě dobře a starý kontinent se zatím ani zdaleka nedá srovnávat s Japonskem. Centrální banky se nyní snaží držet úrokové sazby na co nejnižší úrovni a zároveň rozdmýchávat inflaci. K tomu používají kvantitativní uvolňování a jiné moderní formy ředění peněžní zásoby. Některé centrální banky se také snaží přímo nebo nepřímo oslabit domácí měnu, aby podpořily exportéry a zároveň přilévaly do inflačního ohně olej za pomoci růstu cen dováženého zboží.

V roce 2013 se do této hry naplno zapojila i Česká národní banka, která v listopadu kurz koruny vůči všem hlavním světovým měnám oslabila zhruba o pět až sedm procent. Za celý rok 2013 kurz koruny oslabil vůči euru o devět procent, vůči švýcarskému franku a britské libře zhruba o sedm procent a k americkému dolaru ztratila koruna 4,5 procenta.

Japonsko vyhlásilo válku deflaci a silné měně

Mnohem tvrdší hru ale rozehrála japonská centrální banka, která spustila masivní kvantitativní uvolňování. Japonský jen v důsledku tohoto kroku v roce 2013 oslabil k americkému dolaru téměř o 20 procent a k euru skoro o 25 procent. Domnívám se, že i v roce 2014 bude Bank of Japan šlapat na plyn, co to půjde, aby konečně po dvaceti letech rozvířila inflaci a zároveň dál oslabila kurz domácí měny. Slabší kurz jenu totiž pomáhá japonským exportérům prosadit se v tvrdé konkurenci čínských, korejských a tchajwanských firem, které v posledních letech díky nižším cenám porážely japonské firmy na plné čáře.

O měnové válce se v minulém roce nejčastěji mluvilo v souvislosti s Japonskem a Jižní Koreou. Před deseti lety bylo Japonsko hlavním hráčem v automobilovém a elektrotechnickém průmyslu, dnes už se víc prodávají korejská auta (Hyundai, Kia) a korejská elektronika (Samsung, LG). Hlavní důvodem je nižší cena, což však chce japonský premiér Šinzó Abe změnit. A japonská centrální banka skáče, jak Abe píská.

Měny na rozvíjejících se trzích prudce oslabily

Vývoj na měnových trzích v uplynulém roce silně poznamenala ještě jedna událost. Předseda americké centrální banky Ben Bernanke v květnu naznačil, že Fed možná brzy začne omezovat kvantitativní uvolňování, což na trzích rozpoutalo až překvapivě velkou paniku, která vedla k okamžitému růstu úrokových výnosů amerických dluhopisů, potažmo státních dluhopisů prakticky všude ve světě. (Fed v polovině prosince skutečně oznámil, že měsíční odkupy dluhopisů sníží o 10 miliard dolarů - pozn. red.) Mnohem větší rozruch ale přinesl vývoj na měnových trzích.

Pokračování článku Jana Traxlera najdete na serveru Finmag.cz.