6 let po pádu Lehman Brothers: Ekonomové-modeláři v souvislosti s krizí selhali. Přesto u nich marně hledám pokoru, říká Richard Hindls (VŠE)

Svět, jak potvrdil vznik i průběh krize, je stále provázanější a komplikovanější. Na tom se nic nemění. Budou proto výsledky ekonomického modelování stále nepřesnější?

Odpovím jednoduchým příkladem. Základní chování se asi namodelovat dá, ale vezměte si, že vytvoříte model postavený na nějaké kvantitativní úvaze, na nějakých stochastických parametrech, a budete se snažit střednědobě předpovídat vývoj ekonomiky. Dostanete výsledek plus/mínus jedno procento HDP. Udělat takovou chybu, to je celkem přesná předpověď, ne? HDP je u nás ale téměř 4 biliony korun, takže ono to procento v praxi znamená 40 miliard.

Jinými slovy, statistická odchylka, respektive přípustná chyba, v praxi hezky nabobtná.

Přesně tak. Procento dolů je 40 miliard, procento nahoru dalších 40, a najednou se pohybujete v intervalu 80 miliard korun. Do toho se například vejdou zhruba čtyřikrát všechny peníze, které v Česku jdou do vysokého školství, a třikrát to, co dáváme na vědu a výzkum. Takže se bavíme o procentu, ale do něj se vejdou několikrát všechny peníze určené na takto důležité oblasti. Přitom z čistě exaktního pohledu stále platí, že je to dobré, že jsme dokázali něco předpovědět s odchylkou plus/mínus jednoho procenta.

Jak pravděpodobné je, že se statistiky – nebo statistici – v tomto ohledu v dohledné době zlepší a národní hospodářství bude možné zase o něco lépe řídit a plánovat?

My se teď hádáme o to, zda se má ve zdravotnictví platit třicetikorunový poplatek, nebo nemá, přitom to procento sem a tam znamená, že visí otazník nad čtvrtinou rozpočtu sektoru. Proto jsem v těchto otázkách hodně opatrný, více už to totiž opravdu zpřesnit nejde. A to se bavíme o výkonnosti ekonomiky, nikoli o problémech struktury, tedy o tom, co bychom měli a chtěli preferovat, zda například vývoz, nebo investiční celky a tak dále.

Znamená to, že žádný zásadní kvalitativní posun v modelování nečekáte, tedy že bychom si z krize měli odnést ponaučení, že žijeme v nečitelné době, s čímž je zkrátka potřeba (umět) žít?

Když se podíváme na to, co se dělo v letech 2008 a 2009 (prasknutí hypoteční bubliny a následné fiskální problémy), tak se zdá, že to nic nového nepřineslo. Alespoň jsem tedy nezaznamenal, že by tu bylo v oblasti predikčních úvah něco výrazně, dominantně jiného, co tu předtím nebylo. Dokonce jsem ani nezaregistroval pokoru těchto disciplín vyvěrající z toho, že zmíněné problémy nedokázaly předpovědět. Když nevyléčíte pacienta, měli byste si alespoň říci, že budete mít pokoru, že jste asi něco neudělali dobře.

Odborných i populárních textů zaměřených na to, kdo za krizi může a jak se jí příště vyvarovat, se přitom objevilo mnoho. Skutečně žádný z nich nepřinesl nic převratného?

Opravdu jsem nezaregistroval nějakou velkou pokoru ani v akademickém světě, ani ve světě poradenských, ratingových a dalších firem. Pár lidí, jak se později ukázalo, asi krizi předpovědělo, to ano. Nicméně nezaznamenal jsem, že by například ratingové agentury řekly, že se poučily z toho a z toho a že to a ono vůbec neodhadly. Tím přitom nevolám po nějakém centrálním mozku lidstva, to by bylo absurdní. Ale na druhou stranu je potřeba nějak na věc reagovat. U ratingových agentur, ale ani u velkých a respektovaných univerzit například v Británii nebo v Americe jsem nic takového neviděl.

Příští krize, ať ji způsobí cokoli a přijde kdykoli, nás tedy překvapí stejně jako ta současná?

Myslím si, že do ní budeme vstupovat stejně nepřipravení, jako jsme prožívali pád Lehman Brothers. Podobně nás zaskočila fiskální rozmařilost politiků, která posléze vyústila ve fiskální krizi. Podle mě jsme zkrátka stejně nepřipravení, taková prostě ekonomie je. Tím nechci sýčkovat, nakonec všichni jíme, oblékáme se a žijeme, takže to není k nepřežití. Ale nemyslím si, že jsme díky posledním šesti, sedmi letům více poučení, vybavení nebo zocelení.

To je tedy nepříliš povzbudivý makroekonomický obrázek. Co na mikroekonomické úrovni, objevila se nějaká zajímavá myšlenka, která by naznačovala, co by napříště mohly dělat firmy, aby krizi lépe ustály?

Na této úrovni je to hodně komplikované. I proto, že firmy patří kdekomu, že se často ani pořádně neví, kdo je vlastní. Těžko lze říci, že firmy jsou lokální; a pokud jsou lokální, tak sice dotvářejí ekonomické prostředí, ale jejich význam není určující. U velkých firem je pak podle mě hodně cítit vliv politiky. Jednou jde o daňové soustavy, jindy o globální problémy, jako je Ukrajina, ale vždy to velkými firmami hýbe. Stručně řečeno, mikro prostě na makru závisí. Možná o dost více, než si jsou mnozí manažeři ochotni připustit.

Více o pádu Lehman Brothers si přečtěte zde: