Krizí (ne)poučení: Reflexe známých ekonomů sesbírané během turbulentních sedmi let

Tomáš Sedláček, makroekonomický stratég ČSOB (2009): V osobní, lidské rovině se domnívám, že ke změnám dojde, případně by mohlo dojít. Co se týče makro pohledu, příliš velkou změnu nečekám. Zatím jsem například neslyšel jasný závazek, že pokud nyní krize vyžaduje více deficitní hospodaření státu, větší zadlužení, tak po skončení krize musíme mít přebytky. Domnívám se, že by podobný slib měl zaznít a že by na něj měli politici navázat své platy; v momentě, kdy v ekonomicky příznivých dobách nebudou schopni hospodařit s přebytkem, by se měli například vzdát pětiny svých příjmů. To by podle mě byla dobrá motivace. Zavažme se, že v době, kdy opět bude dobře, nebudeme zbytečně lít olej do ekonomiky. Ten olej, který nám nyní chybí.

Grant Carson, ředitel divize Citibank pro privátní klientelu (2010): V bankovnictví hraje nesmírně důležitou roli důvěra. Během krize důvěryhodnost finančního sektoru v očích spotřebitelů utrpěla šrámy. A zřejmě po právu – mnoho klientů zažilo skutečně špatné období. Pro mě, a to i v souvislosti se Citibank, která prošla těžkým obdobím, je důležité se z toho, co se stalo, poučit. Je potřeba vidět to, jak se nám povedlo krizi překonat, a to, jak jsme se chovali v jejím průběhu. Pokud se zaměříme na tyto věci, je jasné, že jsme štíhlejší a zdravější, než jsme byli před krizí. I proto si myslím, že nám prospělo, že jsme si tím prošli. Důležitá jistě je a bude komunikace s klienty, kteří najednou chápou, že vše je vzájemně propojené a že to nějak ovlivňuje ekonomiku a trhy.

Sir Frank Lampl, někdejší ředitel společnosti Bovis (2010): Z některých bankéřů a manažerů přímo čiší to, jak se cítí být důležitější než ostatní. Čím vyšší je cifra, kolik měsíčně berou, tím blíže jako kdyby byli Bohu. Největším rizikem je přitom situace, kdy se lidé ve vrcholných pozicích nedozvídají pravdu. Když se člověk chová tak, že mu už nikdo nechce říct pravdu, začne dělat chyby. A on bude ten poslední, kdo se dozví, že je dělal. Krize může být z tohoto pohledu brána jako tvrdá škola. Zkuste to porovnat s životem v rodině – kdyby si otec najednou začal půjčovat více, než vydělává, a utrácet to v kasinu, tak by pravděpodobně ta rodina také potřebovala projít nějakou krizí, musela by si společně sednout a říci si, že je potřeba přestat, že je nutné opět normálně uvažovat a jednat. To samé musíme udělat my.

James Knightley, ekonom z ING (2011): Nikdy se nevrátíme k tomu, co bylo před krizí. Snížil se totiž počet existujících bank, což znamená menší konkurenci. Banky navíc budou muset zajišťovat půjčky vyššími rezervami. Proto bude v systému v porovnání s dobou před krizí méně kreditu. Jistě, v příštích několika letech budeme svědky postupného zlepšování dostupnosti půjček. Půjde ale o velmi pomalý proces a nikdy se nedostaneme na předkrizové úrovně. I proto ostatně čekám, že Západ poroste po krizi pomaleji. V Americe jsme byli zvyklí z předchozího desetiletí na růst na úrovni 3,5-4 %, nyní čekám růst i 2,5-3 %. To samé bude platit pro Velkou Británii a západní Evropu. Před krizí tyto ekonomiky rostly o 3 %, po ní půjde v mnoha zemích spíše o 2 % HDP.

Märten Ross, viceguvernér Estonské centrální banky (2011): Pokud mluvíme o měně, jako je euro, mluvíme o nástroji, který nám má zjednodušit život. V tomto slova smyslu jsou peníze nejen makro koncept, ale také mikro koncept, což znamená, že to, s čím má nyní eurozóna problémy, je pouhým jedním aspektem toho, co euro reprezentuje, co znamená. Vždyť přes to, co se děje, nemáme problém cestovat po Evropě a platit eurem v hotovosti; nemáme problém provádět platby v eurech; nemáme pocit, že by s používáním eura byla spojená nějaká nejistota. Jinými slovy, několik zemí má fiskálními problémy, to ano. Ale já bych tyto problémy nutně nedával do souvislosti s eurem. Se společnou evropskou měnou je navíc spojena spousta dalších věcí, které jsou podle mě velmi úspěšné.

Joris Luyendijk, sloupkař sledující Citibank pro The Guardian (2013): Měli bychom oddělit svět dlouhých peněz a vysoké politiky. Jádrem anglosaského systému je bohužel legalizace korupce. Říká se tomu příspěvky na kampaň, ale jde o korupci. Svět proto potřebuje více lidí, jako je Angela Merkelová. Tu si prostě nedokážete představit v Goldman Sachs, což je dobrý ukazatel. Jinými slovy, lidi můžete těžko odsuzovat za to, že jsou chamtiví, chamtivost je totiž znakem ambice. Vždyť i já chci mít co nejvíce čtenářů, jsem tedy svým způsobem chamtivý. Pohybuji se nicméně v prostředí, které mi brání lhát. Vím totiž, že když to budu dělat, jednou budu vyřízen, hotov. Prostředí, ve kterém se pohybuji, je tedy nastaveno dobře. Prostředí, v němž žije mnoho bankéřů, je naopak špatné.