Lexikon geopolitických rozbušek – 1. díl: Velmocenské hrátky Ruska mohou importovat iráckou krizi až k hranicím Evropy

Začněme doma, tedy Evropskou unií. Mnoho politologů i ekonomů se obává toho, že by se jako bumerang mohla vrátit hospodářská krize eurozóny, respektive spekulace o jejím možném rozpadu. To ale není jediný problém, který se může objevit.

Michael Romancov: Myslím si, že se mohou objevit i problémy ve střední a východní Evropě, pokud se tedy Putinovi podaří hrát na nacionalistickou strunu. To se případně týká v první řadě Maďarska. Věcí, kterou máš zřejmě na mysli, je Řecko, respektive všechny státy, které stále mají ekonomické problémy. Sice se zdá, že se Evropa zvedá, ale zvedá se určitě pomaleji a dýchavičněji než například Spojené státy.

V Řecku nedokázali ani na třetí pokus zvolit prezidenta a zemi čekají předčasné volby. Volební preference napovídají, že by z nich poměrně silně mohla vyjít SYRIZA, Koalice radikální levice. Ta se vyjadřuje kriticky k ozdravnému plánu, který je podle dostupných statistik úspěšný, ale k Řekům hodně tvrdý. Část komentátorů se obává toho, že by se SYRIZA, či obecněji nová vláda, mohla pokusit plán ozdravení opustit, což by nejspíše vzbudilo pochyby o dalším směřování jak Řecka, tak celé eurozóny. James Knigtley z londýnské ING a několik dalších ekonomů, se kterými jsem na přelomu roku mluvil, přitom pracuje i s tím, že by se Řeckem mohli inspirovat Španělé. I ve Španělsku se letos konají volby a i ve Španělsku je ozdravný proces terčem kritiky. Podobné obavy, respektive spekulace o tom, zda eurozóna přežije, a pokud ano, zda v současné podobě, by přitom mohly evropskou ekonomiku výrazně zpomalit, možná i vrátit do recese.

Michael Romancov: Přesně tak.

Doplním ještě jednu zemi, kterou bude podle mého názoru hodně zajímavé sledovat – Spojené království. Na jedné straně se Británii ekonomicky daří, na straně druhé, zdá se, euroskeptická jednosměrka, do které ji politické elity zavedly, brzy skončí zdí. V květnu totiž proběhnou volby a jednou z nejdůležitějších otázek – zřejmě klíčovou – bude vztah Británie a Evropské unie. Současný premiér David Cameron ve snaze vyrovnat se s eurofoby vně i uvnitř vlastní strany slíbil v případě vítězství referendum o setrvání země v EU. A květen nejen proto s největším pravděpodobností naznačí smýšlení Britů.

Michael Romancov: Určitě. Británie má nicméně obrovskou výhodu v podobě demokratické tradice. Jde o zemi, která opakovaně ukazuje, že je schopna cokoli zvládnout na úrovni. Problémy tam tedy nastat mohou, a dokonce velké, ale řešení bude systémové. Tudíž si myslím, že pro Evropu nebude britská politika potenciálně tak destabilizující jako možné bouře v Řecku a dalších zemích, které zažívají ekonomické problémy.

EU, její stabilitu, může ovlivnit i to, co se děje v její bezprostřední blízkosti, v Evropě mimo unii. Na Ukrajině jako aktuálně největší hrozbě se asi shodneme. Pokud se ale bude hospodářská situace v Rusku zhoršovat, což vzhledem k sankcím nelze vyloučit, mohl by začít prezident Vladimir Putin hledat záminky k rozpoutání konfliktů v dalších sousedních zemích. Před něčím podobným varují například analytici z Verisk Maplecroft, která se zabývá analýzou geopolitických rizik. Co ty na to?

Michael Romancov: Putinovi podle mě poprvé za jeho kariéru hoří doma půda pod nohama. Jemu se rychle poté, co převzal úřad, dařilo ztělesňovat roli zachránce. Je u moci patnáct let, najednou se věci začínají sypat, takže bude muset tu roli zachránce potvrdit. Podle mě to nedokáže, ale pokusí se o to. Když mu to nepůjde, jsou v postsovětském prostoru, který označil za svůj, aniž by se mu to svět pokoušel nějak důrazně vymluvit, potenciálně dvě bohaté země, o které by mohl mít zájem – Kazachstán a Ázerbájdžán.

Proniknout opět vojensky do Gruzie nebo něco podobného, to může mít krátkodobý úspěch. Nabudí to vášně doma, ale ty jsou už tak nyní neuvěřitelně vybuzené. Putin tak může získat dva, tři procentní body podpory, ale to je všechno. Navíc se kvůli tomu může dostat do problémů, protože kdyby znovu vyprovokoval válku, tak už se k tomu asi Indie a Čína postaví kriticky. Přesto, pokud mu to doma opravdu nebude fungovat, může přistoupit k zoufalému kroku, tedy k pokusu vzít si, co je bohaté – Kazachstán nebo Ázerbájdžán.

Když zmiňuješ Ázerbájdžán, napadá mě trvající konflikt mezi ním a Arménií, do něhož jsou tak či onak zapojeny v podstatě všechny regionální mocnosti včetně Turecka. Případný pokus Ruska ovládnout Ázerbájdžán by tak mohl vyvolat podobnou rozmíšku mocností, jakou způsobila intervence Moskvy do dění na Ukrajině.

Michael Romancov: Ano, to je možné. V této souvislosti je nutné explicitně mezi regionálními mocnostmi zmínit Írán. Pokud se něco začne dít v Ázerbájdžánu, tak to dvacet milionů Ázerů, kteří žijí na severu Íránu, určitě nenechá chladných. Případný konflikt by tak byl i proto hodně nebezpečný. Dvě ohniska problémů, která vnímáme jako oddělená – Ukrajina a Střední východ, zejména ofenziva Islámského státu –, by se totiž mohla geograficky propojit. Pokud by došlo k tomuto negativnímu scénáři, a já doufám, že nedojde, vznikl by konfliktní oblouk, který by vedl z Ukrajiny až do regionu, kde působí Islámský stát, tedy zejména do Iráku a Sýrie. A spojovacím článkem by bylo Rusko a jeho velmocenská politika.