Rob Carnell (ING): Na západě už dobře bylo, nesmíme před tím strkat hlavu do písku. Alfou a omegou bude výkonnost soukromého sektoru

Nerovnost v západních zemích narůstá a s ní i míra frustrace těch, kteří jsou na pomyslném dně společnosti, těch, kteří se cítí vyloučení. Protikrizová opatření v mnoha zemích přitom přilévají oleje do ohně – na jedné straně se seškrtávají sociální programy, a na druhé se pumpují do ekonomiky peníze, které ve velkém končí na trzích, z čehož profitují ti bohatší, kteří mají zainvestováno. Nezadělává se tak na další krizi?

Určitě je potřeba odlišit rétoriku a skutečné kroky, které jednotlivé vlády, často s vědomím toho, o čem mluvíte, dělají. Jako příklad může posloužit struktura posledního britského rozpočtu. Pravicová vláda přijala za svá mnohá opatření labouristické vlády, například v případě politiky takzvané životní mzdy, tedy úrovně, která zaručuje rozumný životní standard. Konzervativci se snaží vyslat signál, že nejsou jen stranou těch, kteří něco mají, ale že myslí i na pomyslná spodní patra společnosti. Chtějí přesvědčit lidi o tom, že mají šanci, zajistit školství, díky kterému mladí nebudou odsouzeni k setrvání v sociální skupině či třídě, do které se narodili. Pak se vláda dočká podpory a lidé budou připraveni přijmout i jistá negativa. Když je to jako v Americe, kde je navzdory slovům o fér přístupu velice obtížné posunout se o příjmové poschodí výše, vzniká problém.

Otázkou je, do jaké míry si západní státy mohou nadále dovolit sociální programy, na které jsou jejich občané zvyklí. Jsou totiž pod velkým konkurenčním tlakem rozvíjejících se zemí. Přirozenou, avšak krátkozrakou reakcí by podle dostupných signálů mohl být protekcionismus. Jaká je k případnému uzavření se a ochranářství alternativa?

Souhlasím, tlak na seškrtání sociálních programů a tendence volit cestu protekcionismu jsou spojené nádoby. V minulosti byla jasná hranice mezi rozvinutými a rozvíjejícími se trhy. Produktivní, vyspělá ekonomika se soukromým sektorem, který vydělával velké peníze, neměla problém s financováním celkem štědrého a všeobjímajícího sociálního systému. Dobrým příkladem je skandinávský model. Právě severské země mají v poslední době problémy a ve stále větší míře ustupují od věcí, které byly samozřejmostí. Je prostě stále obtížnější hradit to, co lidé čekají, že hradit budete, z daní uvalených na soukromý sektor. Pokud tedy ten není neuvěřitelně výkonný.

Skandinávci se svým způsobem vydali britskou cestou. Je možné krizový recept Spojeného království považovat za návod, jak se vyrovnat se současnými tlaky?

Obecně je jedinou cestou malý veřejný sektor, což vyžaduje seškrtání různých hloupostí. Není to nemožné, jak ukazuje právě Británie, která se průběžně snaží škrtat státní výdaje. Jedním velkým tabu jsou ale penze. Ty jsou politicky velice citlivou záležitostí, protože na nich závisí značná část voličů současné vlády. Mnozí ekonomové tvrdí, že ten největší problém se neřeší, že naopak narůstá. Ani během krize, kdy si Spojené království prošlo sérií tvrdých škrtů, se v této oblasti nic neměnilo. Veřejný sektor a státní výdaje přitom byly pod drobnohledem a vláda se snažila ušetřit i drobné v mnoha oblastech a programech, které jsou užitečné.

Jak pravděpodobné tedy je, že se dočkáme toho, že globalizace zařadí pomyslnou zpátečku, jak předpovídá například kanadský ekonom John Ralston Saul? Že se země a mocenské bloky budou soustředit samy na sebe a kolem svých hranic vystaví ochranné bariéry z tarifů a cel?

Jde o jednu z klíčových otázek, které se v dohledné době budou řešit. Týká se to zejména Evropské unie, něco podobného je ale možné sledovat i jinde ve světě, třeba v Asii nebo na Blízkém východě. V Asii se to týká zejména nedemokratických režimů, které se dostaly na určitou úroveň vývoje, a mají tak možnost mluvit do toho, jak jejich ekonomiky budou fungovat. V Hongkongu je například stále významnější rozpor mezi tím, co dělá vláda, a tím, co chtějí lidé. Politici se přitom s něčím podobným mohou vypořádat mnoha způsoby. Mohou například přizpůsobit daňový systém a nastavit ho tak, aby lidé z pomyslného spodku společnosti neměli pocit vyloučení.

Skandinávie byla a stále je tak trochu modelovým příkladem konkurenceschopné země, ve které navíc lidé rádi žijí. Jak jste nicméně sám zmínil, Dánsko, Finsko i Švédsko se mění a v mnohém se přibližují Británii. Jak tedy bude vypadat vítězná ekonomika nebo vítězný model zítřka?

Nemyslím si, že se bude podobat skandinávskému modelu. Štědrý sociální stát lze totiž financovat jedině prostřednictvím danění konkurenceschopného a rychle rostoucího soukromého sektoru. Veřejný sektor je funkcí soukromého, jinak jde o dlouhodobě neudržitelný model. Výjimkou je Norsko, které si bude své pohodlí nadále hradit z výnosů svého ropného fondu. Švédsko ale od mnoha věcí ustupuje a za deset, dvacet let se bude podobat mnohem více Spojenému království než tomu, co jsme nyní zvyklí chápat jako skandinávskou ekonomiku. Alfou a omegou bude výkonnost soukromého sektoru; ten určí, jak se kde bude žít.