Dlouhodobý investor má tradera na háku

Tradeři jsou ve srovnání s dlouhodobými investory ve velké nevýhodě kvůli tomu, že se na jejich krátkodobé kapitálové zisky vztahují daně. Na svou obranu ale přicházejí s argumenty, díky nimž prý dokáží dlouhodobým investorům výnosy konkurovat. Je tomu tak skutečně? Může se aktivním traderům dařit soustavně porážet dlouhodobé investory?

Argumenty, jimiž se na finančních blozích ohánějí tradeři:

1. Rozložení ztrát z obchodování do dalších let

Americký trader je na tom o mnoho lépe než ten český. Daňové zákony IRS (Internal Revenue Service) umožňují snížit daňovou zátěž tím, že trader velké ztráty z obchodování z minulého období (jako byly například krizové roky 2008 a 2009) rozloží do dalších let. To je hlavní faktor, který v USA rozdíl mezi výkonem dlouhodobého investora a krátkodobého aktivního tradera v delším období omezuje. Nicméně i přes tuto značnou výhodu musí americký trader překonat index o 30 procentních bodů (místo 40 nutných v případě, že od výhod traderů ve srovnání s dlouhodobými investory abstrahujeme).

2. Trader o dividendy nepřijde

Všeobecně se traduje, že dividendy pracují jen ve prospěch investora, nikoli tradera. Není to tak, nicméně vliv dividend zvyšuje výnosy tradera jen zanedbatelně. Aktivní obchodní účet tradera je charakteristický relativně krátkodobými pozicemi. To znamená, že právě v den, kdy je dividenda vyplácena, trader může, nebo nemusí být držitelem akcie. Po výplatním dni cena obvykle klesne o hodnotu dividendy. Někteří tradeři se chlubí každoročně slušnými dividendovými výnosy (mají na to i důkaz ve svém daňovém přiznání), avšak částky jsou ve srovnání s tím, co inkasují investoři, nízké.

Například investor, který držel index S&P 500 během roku 2013, získal dividendový výnos lehce nad 2 %. Trader se připravil minimálně o polovinu z toho tím, jak akcie stále dokola nakupoval a prodával. Následně zaplatil daně z nashromážděných dividend. Pravděpodobný výsledek je plus nebo mínus procento. Mnoho aktivních traderů je tak blíže nule než k procentu.

3. Dlouhodobý investor daně ze svých zisků dluží

Předpokládejme, že dlouhodobý investor nemá portfolio na účtě se zvýhodněnými daňovými podmínkami a daně za své dlouhodobé kapitálové zisky bude dlužit po dobu, než je bude chtít převést do hotovosti. V důchodu pak zpravidla vybere 4,5 % ročně a bude platit daně. Na daních bude dlužit přibližně 20 % svých kapitálových výnosů. Na druhou stranu, vzhledem k vysokému očekávanému věku dožití v moderní době může takovýto investor počítat s dalším zhodnocováním investic v pasivním portfoliu.

"Odložené" daně sice omezují rozdíl mezi výkonem investora a tradera, jsou však vyrovnávány potenciálními zisky z portfolia plynoucími z něj ještě během období důchodu. Míra kompenzace záleží na tom, jak se trhu bude po dvaceti letech dařit. Aktivní tradeři těchto výhod nemohou využít (pokud nepřevedou prostředky z obchodního účtu do investic do širokého indexu).

Zpět do reality

Pokud bychom chtěli agresivně bránit tradery a spočítali, jak výše uvedené výhody tradingu snižují nadvýkon indexového investora, dojdeme i tak ke skutečnosti, že aktivní (americký) trader musí překonat výkon S&P 500 o 25 procentních bodů (místo původních 40).

Podívejme se ale nyní na statistické důkazy výkonnosti obou "znepřátelených táborů", kde najdeme odpověď na tyto tři otázky:

• S jakou pravděpodobností se traderovi v konkrétním roce podaří překonat trh?
• O kolik v takovém případě trh předčí?
• Jaká je pravděpodobnost, že se traderovi bude konzistentně dařit překonávat trh v období delším než 20 let?

Statistika mluví silně v neprospěch aktivního tradera

Podívejme se na výkon podílových fondů. Data Morningstar a Vanguard dokazují, že v daném roce dokáže jen 20 až 30 % aktivních manažerů překonat indexy. Obvykle se jim to daří o pár procentních bodů (zdaleka ne o 25).

Další zdrcující skutečností je to, že jde zpravidla jen o jeden rok. Když se podíváme na po sobě jdoucí roky, obrázek je již smutnější. Jen 1 z 10 portfoliomanažerů, kterým se podařilo dosáhnout v daném roce lepšího výkonu oproti indexu, dokázal porazit index i v dalších dvou nebo třech letech. Jsme tedy na 3 % z celku.

Během pěti let to pak byl jen 1 z 33 šťastlivců. Jakmile započítáme náklady a poplatky, sníží se podíl úspěšných traderů na procento. Jinými slovy, pouze jednomu ze sta se dařilo udržet nadvýkon několika bazických bodů ročně několik let.

Asi nejznámější vítězná šňůra byla ta Billa Millera z Legg Mason. Během 15 let (v období mezi lety 1991 a 2005) jeho Capital Management Value Trust vydržel překonávat index S&P 500. Během této periody proběhly dvě války na Blízkém východě, splaskla technologická bublina a nafoukl se nemovitostní trh. Éra Millerových zisků skončila právě s nemovitostní bublinou a problémy finančního sektoru (fond v něm měl velkou expozici). Z nejlepšího procenta fondů se velmi rychle přesunul mezi procento nejhorších, stačilo pár let.

Sečteno a podtrženo, z tvrdých dat vyplývá, že překonávat trh o podstatné procento po řadu let je prakticky nemožné. Zaplacené krátkodobé daně jsou pro portfolio velkou zátěží, navíc základním předpokladem pro lepší výkon je skutečnost, že jde o veleúspěšného tradera. I v tomto případě statistika říká opak - většina traderů nedosáhne ani stejného výkonu jako trh, natož aby ho porazila. V reálném světě zkrátka vítězí pasivní "indexující" investoři.

Zdroj: Washington Post