Měď, nikl, lithium a spol.: Kdo má pod palcem těžbu a zpracování surovin?

Kobalt

Téměř 70 % světové produkce proudí z Demokratické republiky Kongo. Ta má i nejvyšší podíl na celosvětových prokázaných zásobách. Na druhém místě v produkci je s velkým odstupem Rusko.

Budu pracovat s analýzou PIIE, která se zabývá dodavatelským řetězcem surovin. Jedna věc je, kde se těží, samozřejmě. Mělo by nás ale zajímat, kdo těžbu kontroluje. Největší producenti kobaltu jsou registrováni ve Spojeném království, Švýcarsku a Číně. Přestože 69 % produkce kobaltu pochází z Demokratické republiky Kongo, firmy v této zemi registrované se podílejí na celosvětové produkci jen 3,5 %.

Sídlo firmy v nějakém státu neznamená, že tento stát má kontrolu nad danou firmou. Takže je potřeba rozklíčovat a dopátrat finální vlastníky. A to již začíná být zajímavé. Rozklíčovat lze jen 58 % trhu.

To samo o sobě je důležitá informace. Kobalt byl původně požíván v metalurgii pro výrobu slitin, kterým zvyšuje odolnost. Ale stále více je používán k výrobě Li-Ion baterií. Například osobní elektromobil s dojezdem 500 km potřebuje pro svoji 300kg baterii asi 10 kg kobaltu. Je dobré si uvědomit, že přechod na elektromobilitu může mít "úzká hrdla". V případě kobaltu je to vedle případného nedostatku suroviny také koncentrace těžby v nestabilních zemích, koncentrace kontroly, ale i velká nejistota ohledně toho, kdo vlastně ovládá těžbu.

Glencore, firmu s největším podílem na produkci, vlastní rodina Glasenbergů z Jihoafrické republiky. Nicméně když dáme dohromady známé podíly z různých firem, Čína ovládá minimálně 24 % světové těžby. Evropa pak nemá žádné zastoupení. Společnost Eurasian, ačkoli je registrována ve Spojeném království, je pod kontrolou vlády Kazachstánu.

Měď

Největším producentem mědi je Chile, následují Peru a Čína.

Největšími producenty jsou však firmy ze Spojeného království, následované firmami registrovanými v Chile, Spojených státech a Mexiku. Čína je na pátém místě.

Kdo ovládá největší firmy produkující měď? Na rozdíl od trhu s kobaltem není trh s mědí koncentrovaný. Například Čína ovládá "jen" 11 % trhu. Mezi největšími najdeme opět i Glencore.

Lithium

Více než polovina světové produkce lithia připadá na Austrálii, následují Chile a Čína. Pokud jde o zásoby, vede Chile a následuje Austrálie. Řada zemí se nicméně aktivně snaží nalézt zásoby lithia na svém území, a tak je pravděpodobné, že se čísla budou měnit.

Na rozdíl od kobaltových dolů jsou firmy produkující lithium primárně registrovány tam, kde těží.

Kdo tyto doly kontroluje? Čína kontroluje 33 % trhu. Evropa nekontroluje nic. USA mají teoretický vliv jen skrze podíly držené investičními fondy.

Nikl

Zásoby niklu jsou hodně koncentrované do Indonésie (těží tam zahraniční společnosti). Na dalším místě jsou Filipíny (těží místní firma) a Rusko.

Sídla společností těžících nikl jsou rozptýlenější. V tomto případě nemá Čína významný podíl na kontrole společností.

Prvky vzácných zemin

Prvky vzácných zemin se široce používají ve výrobě špičkových technologií, a to od lékařských přístrojů po vojenské obranné systémy. Jsou nepostradatelné při přechodu na čistou energii, což znamená, že globální poptávka po nich poroste.

Na rozdíl od předchozích surovin má Čína značnou kontrolu nad těžbou i zásobami. Čína také kontroluje velkou část zbytku řetězce. Je často partnerem v nových projektech zahájených v jiných zemích.

To byl přehled pro několik surovin, respektive jejich těžbu. Zpracování surovin je další částí dodavatelského řetězce. V tomto případě má Čína drtivé prvenství.

Je dobré si uvědomit, že přechod od fosilních paliv k čistým technologiím výrazně změnil a bude měnit mapu dodavatelských vztahů, závislostí a případných úzkých míst a rizik.

Otázka materiálů je také podstatná v diskuzi o přesunu výroby zpět do Evropy a USA, respektive k jejich spojencům. V porovnání s Čínou, která má velké zásoby nebo kontroluje těžaře, tak Evropa a USA nemají silné postavení.

Úzkým místem transformace se tak stanou materiály a jejich ceny. Pro Evropu a USA proto budou klíčové programy na zajištění dodávek kritických surovin, programy na hledání nových nalezišť, strategické obchodní dohody, nákupy těžařů, vytváření ekonomických a bezpečnostních aliancí a tak dále, ale také výzkum a vývoj nových technologií s jinou (nižší) materiálovou náročností.