O americkém Grónsku a konci neoliberalismu aneb Trump jako maskot hlubokých globálních změn

Mohou USA získat Grónsko?

Pokud USA opravdu chtějí Grónsko, mají reálnou šanci je získat. A je to jednodušší, než se možná zdá. Mnohé překvapilo, když Donald Trump oznámil zájem o Grónsko z důvodu posílení národní bezpečnosti USA. V médiích se objevily odhady, podle nichž by cena za obrovský ostrov mohla dosahovat stovek miliard až bilionů dolarů. Cynicky vzato je ale celý "projekt" proveditelný a výrazně levnější.

Grónsko má asi 57 tisíc obyvatel a ročně dostává od Dánska přibližně 600 milionů dolarů, což představuje asi 20 % jeho HDP. Pro Dánsko to znamená 0,14 % jeho rozpočtu, pro USA by to bylo pouhých 0,002 %. Argument, že Dánsko Grónsku nedovolí uvažovat o nezávislosti, naráží na realitu. Od roku 2009 platí takzvaný Akt o samosprávě, který Grónsku zajišťuje rozsáhlou autonomii a zároveň mu umožňuje uspořádat referendum o úplné nezávislosti. A obyvatelé Grónska? Současný premiér Múte Inequnaaluk Bourup Egede dlouhodobě prosazuje myšlenku nezávislosti.

Je tu tedy vláda nakloněná odtržení od Dánska, existující právní rámec, který to umožňuje, a velice malou ekonomiku. To jsou ideální podmínky pro případnou vlivovou operaci. Američtí miliardáři stále více investují do získání vlivu nejen doma, ale i v Evropě. Získat přízeň 57 tisíc lidí finanční podporou nebo cílenými projekty není nepředstavitelně nákladné. A cesta k samostatnému Grónsku se otevírá.

Dalším krokem by bylo připoutání Grónska k USA. To by pravděpodobně vyžadovalo investice do infrastruktury, podporu těžebního průmyslu, nabídku bezpečnostních záruk v arktickém regionu, vojenskou přítomnost, snížení cel a posílení obchodních vazeb. Není přitom nutné, aby se Grónsko hned stalo státem USA, jako je Aljaška. Mnohem pravděpodobnější je model podobný Portoriku, tedy určitá míra autonomie v rámci Spojených států. Podle průzkumu z loňského prosince 60 % Gróňanů chce bližší spolupráci s USA. Pokud to tedy Trump myslí vážně, není to žádná utopie.

Problém je ale hlubší. Struktura mezinárodního řádu vybudovaná po druhé světové válce se rozpadá. Ačkoli by převzetí Grónska mělo formálně jiný charakter než čínské nároky na Tchaj-wan nebo ruské ambice na Ukrajině, princip zůstává stejný – státní suverenita se opět stává předmětem mocenského vyjednávání.

Mezinárodní instituce kdysi přinesly stabilitu světu, ve kterém velmoci měnily hranice podle svých zájmů. Pokud tyto instituce zaniknou, vrátí se svět do dob, kdy platil "zákon džungle". Otázkou zůstává, zda je Evropská unie připravena čelit této změně pravidel. Dokáže zůstat klíčovým hráčem, nebo se nechá odsunout na vedlejší kolej? Ztráta Grónska by pro EU nebyla jen geopolitickou prohrou a ztrátou přístupu k arktickým surovinám, byl by to především symbol politického selhání.

Neoliberalismus je mrtvý. Co ho nahradí?

Historické zlomy často přicházejí nenápadně. Svědci a protagonisté těchto okamžiků si jen málokdy uvědomují, že prožívají změnu epochy. Přesto se 20. ledna 2025 ocitneme na prahu události, která symbolizuje konec jedné éry. Éry globálního neoliberalismu, systému, jenž formoval svět od 80. let 20. století. Takto začíná esej Branka Milanoviće, profesora ekonomie na City University of New York a bývalého místopředsedy Světové banky.

Neoliberalismus byl charakterizován dvěma pilíři – globalismem a ekonomickou deregulací. První z nich, víra v bezbřehé propojení světa bez hranic, ustoupil nacionalismu. Druhý pilíř, zaměřený na nízké daně, volný trh a minimalizaci státní intervence, přežil, ale zbaven sociálního rozměru. Z neoliberalismu zůstala jen ekonomická doktrína bez étosu rovnosti, solidarity a lidských práv. Multikulturalismus, svobodný pohyb pracovních sil a boj za rovnost šancí, to vše ztratilo na síle.

Donald Trump je paradoxním symbolem této změny. Byl produktem neoliberalismu, jeho kariéra vyrostla na deregulacích, globalizaci a finančních příležitostech, které tento systém poskytoval. Přesto se rozhodl proti němu postavit, možná spíše z důvodu osobních ambicí než z ideologického přesvědčení. Jeho vítězství v roce 2016 bylo nečekané, jeho návrat po letech sporů a útoků pak ještě neuvěřitelnější. Jeho politická vize, která kombinuje prvky neomerkantilismu, pragmatického nacionalismu a cynického populismu, však tvoří nový ideologický rámec, jehož jméno ještě neznáme.

Tato "nová doktrína" v mnohém připomíná globalizovaný caesarismus – model elit, které se přizpůsobují potřebám nižších tříd jen natolik, aby si zajistily jejich hlasy, přičemž skutečná moc zůstává pevně v rukou finančních oligarchů. Elon Musk je jedním z představitelů tohoto směru. Slibuje technologické inovace a globální rozvoj, ale zároveň upevňuje mocenské nerovnosti tím, že eliminuje politickou účast občanů na všem kromě voleb.

Konec neoliberalismu přináší reflexi o jeho selháních. Slíbil rovnost, ale přinesl bezprecedentní nárůst nerovností. Deklaroval boj proti oligarchii, ale vytvořil novou aristokracii bohatství a moci. Propagoval demokracii, ale zanechal po sobě chaos a polarizaci. Rozpadá se s pachem falešnosti, jako ideologie, která ve svém jádru popírala principy, které hlásala. 20. leden 2025, den druhé inaugurace Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA, podle Branka Milanoviće představuje symbolický hrob neoliberalismu.