Soudy proti Trumpovi: 12 poznámek k budoucnosti amerického politického systému

1. Prezident vs. soudy: Narůstající konfrontace

Opakované soudní zásahy proti prezidentovým krokům signalizují nebývale napjatý vztah mezi výkonnou a soudní mocí. Zatímco Trump tvrdí, že jedná v rámci prezidentských pravomocí vymezených článkem II americké ústavy (přímo o exekutivních příkazech se tam nic nepíše, ale ty vycházejí z povinnosti prezidenta "dbát na věrné vykonávání zákonů" ("take care that the laws be faithfully executed"; setkáte se v praxi i s jinými překlady), soudy často argumentují, že prezidentova rozhodnutí překračují ústavní rámec, porušují principy právního státu nebo obcházejí Kongres.

2. Eroze respektu k ústavním brzdám a protiváhám

Prezidentův přístup – přímé útoky na univerzity, federální úředníky nebo soudy – může podkopávat dlouhodobý respekt k systému brzd a protivah. Pokud výkonná moc začne systematicky ignorovat nebo obcházet soudní rozhodnutí, nebo dokonce napadat legitimitu soudců, hrozí ústavní krize.

3. Politizace soudní moci

Trumpova administrativa, včetně některých představitelů DHS neboli ministerstva vnitřní bezpečnosti, vykresluje soudy jako politické aktéry, kteří "klečí prezidentovi na krku" namísto nestranné interpretace práva. Tato rétorika přispívá k erozi důvěry veřejnosti v nezávislost soudní moci a může vést ke zvýšenému tlaku na její "politickou kontrolu".

4. Federální agentury jako nástroj moci

Případy Harvardu i federálních úředníků – myslím tím například rozsáhlé propouštění z řady vládních agentur během února a března – ilustrují snahu Trumpovy administrativy využívat federální agentury jako nástroj politického vlivu. Ať už jde o podmiňování federálního financování ideologickou loajalitou, nebo masové propouštění federálních zaměstnanců pod hlavičkou "efektivity", prezident se pokouší přizpůsobit státní aparát svým politickým prioritám. Efektivita je nepochybně potřeba, pomyslné síto ale nesmí být ideologické.

5. Soudní brzdy jako poslední linie obrany

Zásahy soudců jako Allison Burroughsové (v případě Harvardu) nebo Susan Illstonové (masové propouštění úředníků) ukazují, že je federální justice v současnosti klíčovou protiváhou exekutivní dominance. Pokud budou tyto soudní zásahy pravidelně blokovat prezidentská opatření, může to sice brzdit radikální změny, ale zároveň to vytváří obraz výkonné moci "uvězněné v byrokratickém bahně". Což může dále mobilizovat Trumpovy příznivce.

6. Riziko delegitimizace institucí

Prezidentův narativ o zkorumpovaných elitách, antiamerických agitátorech a neefektivní byrokracii nachází odezvu u velké části americké veřejnosti. Pokud se k tomu přidá časté soudní blokování jeho rozhodnutí, může to být prezentováno jako důkaz toho, že je systém proti němu. Tím dochází k delegitimizaci institucí jako celku, tedy nejen vlády, ale i justice.

7. Precedens pro budoucí exekutivu

Vytvářený precedens, tedy že prezident může radikálně zasahovat třeba do vnitřního chodu univerzit nebo federálních agentur, může být nebezpečný nejen v Trumpově éře. Pokud nebude jasně definována hranice prezidentských pravomocí, mohou být zneužívány i jinými administrativami. Co to bude příště – zákaz zahraničních hráčů v amerických ligách (nejlépe včetně Kanaďanů), nebo možná v době Trumpa daleko reálnější snaha přímo diktovat Fedu jeho měnovou politiku?

8. Kulminace konfliktu u Nejvyššího soudu

Spor o reorganizaci federálních agentur byl již předložen Nejvyššímu soudu. Lze očekávat, že právě Nejvyšší soud bude rozhodujícím arbitrem v klíčových sporech mezi exekutivou a dalšími složkami vlády. Jeho rozhodnutí mohou ovlivnit základní ústavní výklad prezidentských pravomocí.

9. Potenciál pro ústavní reformu

Pokud bude konfrontace mezi exekutivou a soudní mocí pokračovat podobně vyhroceně jako dosud, může to posílit volání po hlubší ústavní reformě. Například po přesnější definici pravomocí prezidenta ve vztahu k federálním agenturám, vzdělávacím institucím nebo vízové politice.

10. Vliv na reputaci USA

Zákaz studia pro zahraniční studenty a zpochybňování univerzitní autonomie poškozuje globální obraz USA jako otevřené země a lídra v oblasti vzdělávání. Pokud budou podobné kroky pokračovat, může to vést k poklesu zahraničního zájmu o studium v USA a oslabit takzvanou soft power Ameriky.

11. Mobilizace občanské společnosti

Rozhodné soudní kroky a právní odpor ze strany univerzit, neziskových organizací a odborových svazů ukazují, že občanská společnost nadále hraje důležitou roli v ochraně demokratických principů. Tento odpor se může dále aktivizovat a přetavit v silnější politickou opozici. Tedy v něco, co v současných Spojených státech zatím zrovna dvakrát nejde Demokratické straně.

12. Výhled: Polarizace, nebo konsolidace?

Budoucnost neznáme a představit si lze prakticky cokoli, nicméně politický vývoj v USA může nabrat dva hlavní směry (jde samozřejmě o hrubý náčrt, ne nějakou přesnou predikci). Buď dojde k další polarizaci společnosti, kdy budou klíčové instituce nahlíženy prizmatem politického boje, nebo – pokud soudy a Kongres obstojí ve své ústavní roli – k určité konsolidaci brzd a protivah, jež následně omezí exekutivní excesy. Klíčová bude především ochota aktuálně většinově republikánského Kongresu postavit se exekutivě a schopnost soudního systému odolávat nátlaku.

Časté střety mezi prezidentem Donaldem Trumpem a soudy nevěstí nic dobrého pro stabilitu systému. Zároveň ale ukazují, že instituce Spojených států zatím fungují. Otázkou zůstává, jak dlouho mohou odolávat, pokud bude exekutiva pokračovat v silovém prosazování svých ne vždy jasně vymezených pravomocí.