Wikipedia jako vzpomínka na budoucnost
Připomeňme si, že internet může i bez vlády tvrdé ruky být užitečný a to, jak pěkný to mohl být svět, kdyby se byl nestal kořistí obvyklých podezřelých, psychopatů, zločinců, podvodníků, marketérů a miliard poslušných ovcí.
V roce 2001, aniž jsme to tušili, se svět zásadně proměnil. A ne, není řeč o 11. září. Již o osm měsíců dříve, 15. ledna, spustili Jimmy Wales a Larry Sanger on-line encyklopedii. Pro později narozené, bylo to nedlouho poté, co s hokejem skončil Wayne Gretzky, Beatlovi Georgovi Harrisonovi zbýval necelý rok života a Enron byl váženou firmou. Google byl naopak poměrně neškodný capart v dupačkách, Amazon byl pouhé on-line knihkupectví a Facebook neexistoval vůbec.
Když děláte encyklopedii, normální postup je, že oslovíte milion expertů, seženete milion peněz a nasypete to všechno do jednoho hrnce. Když se polévka začne vařit, doufáte, že se vám sejde dost expertních pojednání na učená témata, abyste výsledku mohli říkat encyklopedie. Obvykle nesejde, takže váš program na další léta spočívá v přesvědčování těch váhavých.
Aktualizace, aktualizace, aktua...
Jednoho krásného dne přesvědčování uzavřete a encyklopedii vydáte. Všech osm, třináct či dvaatřicet svazků (jako má Encyclopaedia Britannica, matka všech encyklopedií) se pak krásně leskne a vnitřně se připravuje na desetiletí pokojné existence kdesi v horních patrech knihoven, kam se sice majitel špatně dostane, ale kam je naopak dobře vidět z křesla pro hosty.
Problém je pochopitelně v tom, že aby takové mamutí dílo nestárlo velice rychle, je potřeba je neustále aktualizovat. Když kvůli tomu musíte stále znovu tisknout tisíce stran, je to k vzteku. Právě Britannica tím zaměstnávala na plný úvazek dvaasedmdesát lidí, než po roce 2010 přestala v tištěné podobě vycházet úplně.
Jinými slovy, internet je pro vývoj platformy, která by shrnula co největší objem lidského poznání, ideální prostředí. Aktualizace probíhají jediným enterem po celém světě, autorem aktualizace může být prakticky kdokoli s počítačem a nestojí to moc peněz.
Shodou okolností jsou to velice podobné argumenty, jež nyní používají příznivci blockchainu, ovšem s jedním podstatným rozdílem – zatímco zápis jednou provedený v blockchainu nelze změnit (či by to alespoň nemělo jít snadno), zápis do velkého společného encyklopedického díla může měnit kdokoli, kdykoli a (téměř) jakkoli.
Kde jsou experti?
Když se Wales a Sanger do takového projektu pustili, kdekdo si právě proto klepal na čelo. Zakladatelé si řekli, že nebudou spoléhat na brilantnost myslí nepatrného množství expertů, nýbrž právě na propojení dílčích znalostí, jimiž v té či oné míře disponuje skoro každý. Skoro každý ví něco, co většina lidí neví – buď proto, že to většina nepovažuje za užitečné (kolik branek vstřelil sparťanský fotbalista Miloslav Denk v 80. letech Slavii), nebo proto, že ji běh života s takovými skutečnostmi neuvedl v bližší souvislost (jak vypadá běžný pracovní den papuánského kanibala).
Wales a Sanger se rozhodli tuto obrovskou zásobárnu lidského vědění odšpuntovat, její obsah svést na jediné místo a tomu říkat Wikipedia. Rozhodli se tak i za cenu rizika, že tam budou lidé psát blbosti.
Kritiků bylo požehnaně. Encyklopedii nemůže psát jen tak nějaký hejhula, tvrdili. Když si tam bude každý přidávat a upravovat, co ho napadne, vznikne wikiholubník. Nikdy se taková práce nebude moci srovnávat s Britannikou. Jen považte: "Brazilské školství je buď dobré, nebo špatné, podle toho, jaké čtete statistiky a jak je interpretujete." Taková plytkost, no řekněte.
Naneštěstí uvedený citát je právě z Britanniky. Časopis Nature provedl srovnání obou encyklopedií a zjistil, že Britannica je jen o ždibíček přesnější než Wikipedia – na jeden článek etablované první dámy encyklopedického světa připadají v průměru tři drobné chyby, na s novým miléniem příchozí konkurentku čtyři. To je na hraně zanedbatelnosti.
To byl rok 2005. Od té doby vyšlo najevo, že i rozdíl v politické angažovanosti se zráním mizí – čím více editací, tím se výchozí zorný úhel článku blíží pomyslnému politickému středu (slyšíte, redaktoři The Washington Post?).
Protilék na cynismus
Dnes má anglická (tedy ta podstatná) verze Wikipedie na šest milionů článků. Započítáme-li produkci ve všech 285 jazycích, je to osmá nejnavštěvovanější stránka světa (každou minutou přibude na 33 editací). A nejen to, jako jediná z první desítky největších webových firem je nezisková a jako jedna z mála nešíří zlo ve formě všudypřítomné reklamy či ruského trollingu, a dokonce vás ani nešpehuje jako Facebook, Google nebo Amazon. Také Jimmy Wales (jeho kolega Sanger mezitím začal pracovat na jiných projektech) je jediným členem smetánky šéfů-zakladatelů velkých internetových projektů, jehož majetek se nepočítá v miliardách dolarů.
Časopis Wired věnoval oslavě nadcházejících dvacetin Wikipedie důkladný text. Uvádí jej citátem Michaela Scotta, postavy z amerického televizního seriálu The Office, jenž o on-line encyklopedii mluví s ironií hraničící s pohrdáním jako o "tom nejlepším, co svět kdy viděl", protože "kdokoli na celém světě si tam může na jakékoli téma napsat cokoli, takže si můžete být jisti, že to budou ty nejlepší informace".
Ten cynismus není náhodný. Skutečně, kdyby obsah Wikipedie vytvářeli lidé z komerční televize (americké či jiné), dost možná by to dopadlo… inu, jako komerční televize. Wales však měl šťastnější ruku – řídí své dílo tak, že její obsah tvoří lidé, kteří mají k cynismu daleko. Většina z nich jsou spíše fanoušci než experti, ať už mluvíme o autorech jednotlivých článků, nebo rovnou o editorech. Pro článek ve Wired vypovídali shodně, že to dělají především proto, že je to baví.
Wikipedia má 306 tisíc aktivních členů-editorů (v tomto smyslu autorů textů), něco přes tisícovku administrátorů (kteří fungují jako neformální dohled nad editory) a celkem přes 91 milionů registrovaných uživatelů. To je podstatně méně než tři miliardy uživatelů Facebooku, ale zase mají ti lidé jistou výhodu, že mají co říci jiného, než jak jim chutnala dnešní snídaně a že Kylie Jennerová je/není … (doplňte svoji oblíbenou psychiatrickou diagnózu).
Duch dobrovolné vzájemné spolupráce přináší velice levně velice užitečné výsledky. Před dvaceti lety si mnozí z nás mysleli, že to bude osud celého internetu. Dnes děkujeme osudu, že vedl ruku Jimmyho Walese tak šťastně, a zároveň s trochou neklidu sledujeme, co se stane, když můžeme být tím, čím jsme. Vyjde-li náš pěkný záměr podle očekávání, během jediné generace se z něj stane stěží uvěřitelná výjimka.
