Joseph Stiglitz: Kritik mezinárodních institucí, který vedl Světovou banku

Stiglitz má také profesní vztah k České republice, je čestným doktorem Karlovy univerzity a členem výkonného a supervizního výboru CERGE-EI. V roce 2001 byl vyznamenán Nobelovou cenou za ekonomii. Pravidelně publikuje knihy i novinové články, v britském deníku The Guardian má svoji stránku. V roce 2000 stál u založení Iniciativy pro politický dialog při Columbia University, která se zaměřuje na otázky mezinárodního rozvoje. Krátkou dobu byl i v politice, v letech 1995 až 1997 vedl Radu ekonomických poradců prezidenta Clintona.

Neviditelná ruka trhu nevidí všechno

Do dějin ekonomie se již Stiglitz stihl zapsat svými pracemi o informační asymetrii a teorií efektivních mezd. Především studie o asymetrii informací, které mají jednotliví účastníci transakcí k dispozici, podle Stiglitze dokazuje omyly a omylnost autorů teorií o "neviditelné" ruce trhu. Vznikající tržní selhání proto podle něj ospravedlňuje přítomnost vlády v ekonomice, jen se podle situace a velikosti tržních nedostatků liší míra nejvhodnějších vládních zásahů. Vláda a podniky si navzájem nekonkurují a nemají se z ekonomiky vytlačovat, ale hledat a nalézat vhodnou míru koexistence.

Stiglitz upozorňuje, že tento proces nikdy nekončí, a doporučuje neustále prověřovat, zda změněné podmínky nevyžadují změnu i v míře vládních zásahů.

V 80. letech 20. století se věnoval otázce, proč v době recese a rostoucí nezaměstnanosti neklesnou mzdy natolik, aby se poptávka po práci srovnala s množstvím nabízené práce a nezaměstnanost se snížila. Podle Stiglitze se firmy během krizí obávají snížit mzdy, i když nezaměstnaní by práci za tyto mzdy vzali, protože jejich stávající zaměstnanci by za méně peněz začali odvádět méně práce - firmy by si tedy nijak nepomohly. A protože se firmy z různých důvodů bojí nahradit jedny pracovníky jinými, nedokáží nijak zvýšenou nabídku práce využít ve svůj prospěch a prospěch celé ekonomiky.

Stiglitz také stál u zrodu takzvané třetí cesty, se kterou byli populární prezident Clinton a bývalý britský premiér Tony Blair. V té se projevil jeho 25letý akademický výzkum.

USA nejsou zemí rovných šancí

S příchodem ekonomické krize v roce 2007 získal Stiglitz další "střelivo" ve své obhajobě názorů na negativní vývoj americké společnosti a ekonomiky zhruba od roku 1970. Stiglitzovi vadí, že se příjmy v USA již několik desetiletí přesouvají ve prospěch majitelů kapitálu, horního jednoho procenta, na úkor zbývajících 99 procent, tedy všech pracujících a střední třídy.

Na distribuci příjmů ukazuje, že Amerika přestává být zemí, kde se každý může posouvat po společenském žebříčku nahoru bez ohledu na to, z jakých poměrů pochází. Zatímco průměrnému zaměstnanci v USA se reálná mzda za poslední desetiletí nijak nezměnila, nebo dokonce o něco snížila, mohou si bohatí podle Stiglitze prostřednictvím příspěvků na volební kampaně de facto dopředu předplatit služby politiků, až se z kandidátů stanou zákonodárci. Tím Stiglitz zdůvodňuje například trvající daňové úlevy na kapitálové zisky v době, kdy vláda musí omezovat sociální programy pro nemajetné.

Jeho velkým tématem z poslední doby je rostoucí nerovnost americké společnosti a její negativní dopady. Dokazuje to na mnoha ekonomických údajích, statistikách a provedených výzkumech. Argumentuje, že je v zájmu zmíněného horního jednoho procenta, aby se rozpětí mezi jednotlivými vrstvami společnosti snižovala, ne rozšiřovala. Jako majitelé kapitálu by nejbohatší Američané měli chtít, aby ostatní občané měli dostatek peněz na nákup výrobků a služeb, ne aby byli co nejvíce zadlužení a nucení snižovat své výdaje.

Nevyčerpávejme dále Řecko!

Jedno procento nejbohatších Američanů dnes kontroluje 40 procent majetku, před 25 lety to bylo méně - 33 procent. Podle Stigitze se Amerika rostoucí nerovností pomalu přibližuje zemím třetího světa, což by měl být dostatečný impulz, aby se američtí politici pokusili něco s tím dělat. Stiglitz navrhuje standardní řešení – investice do vzdělání, infrastruktury a zdravotní péče pro nemajetné.

Joseph Stiglitz se také odmítá připojit k rozšířené kritice Řecka. Podle něj už nyní Řecko udělalo tolik reforem a nařídilo tolik úspor a škrtů, že by to žádná z nejvyspělejších zemí nebyla ochotna přijmout. Nedoporučuje ani nechat Řecko zbankrotovat, protože podle něj náklady vzniknou jak při bankrotu, tak při řešení krize normální cestou. Politické následky by ale byly vysoké. Přežití eura v současné podobě tipuje 50:50.