KONTEXT: Infrastruktura über alles aneb Které země se zítra (ne)rozpadnou?

Infrastruktura, to jsou mimo jiné psaná a nepsaná pravidla, jimiž se řídí přeshraniční toky všeho druhu. Globální režim vzniklý po druhé světové válce, který je zajišťoval, se nyní rozpadá. Schopnost dohodnout se v podstatě na čemkoli mizí, pokud ještě existuje. Překážek v mezinárodním obchodu je proto stále více, jeho liberalizace probíhá hlavně na regionální úrovni. Jak obtížné bude se napříště dohodnout na pravidlech, která umožňují leteckou a námořní dopravu a podobně?

Vývoj šel vždy dopředu tehdy, když se předchozí režim ukázal být nevyhovující. Například brettonwoodské dohody by nikdy nemohly vzniknout ve 20. letech 20. století. Mohly vzniknout jen díky tomu, že svět prodělal obrovskou ekonomickou krizi a po ní světovou válku. Ekonomických krizí jsme přitom v posledních letech zažili několik a zdá se, že se frekvence toho, kdy dojde k něčemu, co zasáhne celou planetu a všechny významné hráče, zvyšuje.

Jsem přesvědčen, že to nakonec povede k vytvoření nové platformy pro nalezení shody. Obecně platí, že čím intenzivnější společný zájem bude ve hře, tím spíše se nakonec podaří dohodu prosadit. Regionální bloky, které budou v zásadě soběstačné, nebudou mít tendenci starat se o prosazení globálně akceptovatelného režimu. Těm, jejichž soběstačnost nebude dostatečná, naopak nic jiného nezbude.

Na mnoha místech se (i) nejdůležitější infrastruktura rozpadá. To do značné míry koresponduje s doznívajícím rozpadem bipolárního dělení světa, čímž mám na mysli zejména dění na území bývalého Sovětského svazu. Zaměřme se i proto na Rusko, kde nejsou i poměrně významná města spojená nejen s Moskvou, ale často ani se sousedními velkými sídly. V důsledku toho dochází k odcizení a osamostatňování se. Může něco podobného nakonec vést až k rozpadu Ruska, respektive ztrátě jeho východní části, jak o tom hovoří globální stratég Parag Khanna?

Rusko nikdy nedrželo pohromadě díky komunikacím. Nikdy nemělo vybudovanou komunikační síť a ani dnes ji nemá. Drželo pohromadě díky jakési státní ideji, která byla velice efektivně v(y)nucována. Souvisí to s tím, že je velice řídce osídlené, až na určitý pás vzdálený do 700 kilometrů od hranic Evropské unie, kde žije asi polovina ruské populace. Absence infrastruktury tedy sama o sobě nemusí vést k tomu, že by se prosadily odstředivé tendence.

Prezidentské volby v USA jako hlavní geopolitické riziko roku 2020

Pokud ale bude Dálný východ napojen na čínskou infrastrukturu, můžeme se poprvé v historii dočkat toho, že geograficky velice vzdálený region, navíc ještě méně osídlený, než je v Rusku zvykem, začne intenzivně komunikovat s něčím, co leží vedle a co je kulturně odlišné od zbytku Ruska. Nemyslím si, že by kvůli tomu mohlo dojít k rozpadu Ruska, selektivní odtržení vzdáleného východního regionu nebo jeho části si ale představit umím.

Zaměřme se i v kontextu možného vývoje v Rusku i na další lokality, kde infrastruktura buď chybí, nebo se rozpadá, což by mohlo přispět k jisté decentralizaci či přímo zániku států, jak je nyní známe. Když se v roce 2014 blogeři soustředění kolem webu Deviant Art pokusili spočítat, kolik zemí by se i proto mohlo na mapě teoreticky objevit, dospěli k číslu 583. A dnes by možná analýza dospěla k podobnému potenciálnímu počtu.

Vedle Ruska má v tomto kontextu smysl sledovat celý postsovětský prostor a také Blízký východ, který se (nejen) v důsledku arabského jara ocitl v obrovských problémech, jejichž řešení se podle mého názoru zatím ani neblíží. A v neposlední řadě je potřeba zmínit Afriku, která není zasíťovaná, ale čeká se v ní výrazný nárůst populace. Je tam tedy velký prostor pro změny z našeho úhlu pohledu k horšímu. Afrika se v jejich důsledku může stát ještě méně čitelnou a předvídatelnou.

Nejvýznamnější potenciální geopolitické rozbušky roku 2020 jsme s Michaelem Romancovem pojmenovali v rámci projektu Alter Eko. Rozhovor ve formě podcastu najdete ZDE.

Geopolitická rizika roku 2020: (I) Evropou bez silných lídrů živ je svět