Dilemata neviditelné ruky aneb Jak těžký je život Jeromea Powella
Být Jeromem Powellem není v těchto týdnech nic veselého. Ať udělá šéf Fedu v reakci na sílící zámořský průšvih s koronavirem cokoli, nezavděčí se komentátorům (o prezidentu Trumpovi nemluvě) a nejspíše ani americké ekonomice. A co hůře, asi to ani nebude jeho vina.
Když před dvanácti lety pomohl Ben Bernanke v čele Fedu po pádu Lehman Brothers spustit mimořádně drahou akci na záchranu bank, všichni jsme si oddechli. Ministři financí Hank Paulson a později Tim Geithner věděli, co dělají; i prezident Barack Obama byl v obraze a neškodil. To se to Bernankemu pracovalo, musí si myslet Jay Powell, jenž na stejné židli - od těch dob zůstala rozpálenější, než je zdrávo - sedí dnes.
Do funkce Powella jmenoval Donald Trump. Krátce na to si ho vzal stranou a povídá: "Hele, slyšel jsem, že máš tiskárnu na peníze. To jsem vždycky chtěl." Powell mlčky polkl. "A protože já jsem teď prezident, je to moje tiskárna, chápeme se?" Powell cosi nesrozumitelného zabručel. "Tak jedeme!" zvolal Trump. "Natiskni mi pár miliard! Make America great again!" Powell chvíli otálel a snažil se mluvit o počasí, pak knoflík volky nevolky zmáčkl.
Děj předcházejícího odstavce se nejspíše neudál doslova, ale vztah současného prezidenta a šéfa Fedu zhruba v jeho intencích funguje od samého počátku. Trump chce po Powellovi, aby do ekonomiky hustil pod tlakem levné peníze. Powell kličkuje, zdržuje a švejkuje, seč může, a nakonec v něčem tlaku vyhoví, v něčem ne. Podle toho jej Trump buď chválí, nebo zatracuje, nikdy nevíte.
Kouzelný virus
Koronavirus proměnil tento asymetrický vztah dvou z nejdůležitějších mužů světových peněz k nepoznání. Powell se tváří v tvář "matce všech krizí" zachoval tak, jak byste od moderního centrálního bankéře čekali – začal do americké ekonomiky hustit levné peníze pod tlakem. Problém je v tom, že kvůli Trumpovu předcházejícímu naléhání na přesně totéž nemá mnoho běžných postupů v záloze. A tak, zatímco Trump v hodnocení otočil a dnes říká, že Powell "se k tomu skutečně dobře postavil", začínají se množit obavy, že velkorysá podpora, již Fed poskytuje firmám, je v celkovém součtu ekonomice spíše na škodu.
A skutečně, biliony nových, zeleňoučkých dolarů na trhu dělají psí kusy. Účelem těchto peněz je udržet nad vodou dobře spravované firmy, které měly jen smůlu, že kvůli koronavirovým lockdownům (toto slovo dosud nemá slušně znějící český ekvivalent, přičemž doufejme, že tuto mezeru nebudeme v budoucnu pociťovat příliš naléhavě) přišly o zákazníky a tržby. Spolu s nimi to drží nad vodou i jejich zaměstnance a jejich rodiny, s nimi zase sektor služeb, jeho zaměstnance a jejich rodiny a tak dále.
Kromě toho však tyto nové, levné dolary pomáhají držet při životě firmy slabé, které by podle respektovaného Schumpeterova principu kreativní destrukce naopak měly jít ke dnu. Tyto peníze se dostávají i k velkým korporacím, které mají peněz dostatek a žádné další nepotřebují. Proč například dostává podporu Amazon, jemuž covid-19 pomáhá likvidovat konkurenty a jehož jediný problém je, že někdy nestačí dost rychle expandovat? Můžete mluvit o široce nastavených pravidlech, jak se vám zlíbí, ale dokážete obhájit de facto státní podporu Jeffu Bezosovi, jenž zvládl za jeden den zbohatnout o třináct miliard dolarů (mimo jiné proto, že investoři do akcií Amazonu vědí, že ony levné peníze čekají na někoho, kdo je dronem shrábne do kapsy)? Pokud ano, čeká vás zlatem dlážděná kariéra v PR, ale vašemu zpovědníkovi není co závidět.
A to je jen začátek. Levné peníze ženou ceny akcií vzhůru bez ohledu na jakoukoli realitu, oddalují nevyhnutelné bankroty, pomáhají rozevírat nůžky majetkové nerovnosti a dostávají se do rukou zkostnatělým Goliášům na úkor malých, pružných Davidů, jsou-li jací.
Jak a kudy odejít?
Když se americká ekonomika začala (možná předčasně) opět otevírat, logickým krokem Fedu by bylo přitáhnout otěže a z podpory vycouvat. Má však přitom nesplnitelný úkol. Ono vycouvání má být co nejrychlejší, aby nezdravé zkreslování trhu stihlo napáchat co nejméně škod, ale zároveň by mělo být i pokud možno bezbolestné. A protože bolest je nezbytnou součástí léčby (opět ten Schumpeter), jsou oba požadavky v takřka dokonalém protikladu.
Pro ekonomy to není žádná novinka. "Fed se stále hlouběji potápí do situace, z níž není dobré cesty ven," cituje server Politico Mohameda El-Eriana, dlouholetého šéfa investiční firmy PIMCO a nyní ekonomického poradce její mateřské společnosti Allianz. Možnosti, jež mají Powell a spol. k dispozici, nejsou nijak vábné. "Pokud Fed v podpoře nebude pokračovat, zpochybní vlastní důvěryhodnost, a tím i účinnost svých opatření," tvrdí El-Erian logicky. "Ale když v ní pokračovat bude, bude utrácet peníze na firmy, které to rozhodně nepotřebují."
Druhá možnost může vypadat jako menší zlo, ale je to stejné, jako když chcete vyskočit ze stoupajícího balonu – čím déle čekáte, tím horší nakonec bude pád. Na nedostatek důvěryhodnosti si dosud Fed stěžovat nemůže – když na jaře oznámil, že na pomoc firmám všech velikostí vydá dva biliony dolarů, již samo prohlášení trh uklidnilo. Přízrak všeobecné švorcovosti (credit crunch je vědečtější termín) sice úplně nezmizel, zůstal však alespoň v předsíni.
Později zašel Powell ještě dále, když Fed začal vykupovat přímo firemní dluhopisy (celkem od asi 800 společností). Právě to přimělo Trumpa k vyslovení citované pochvaly. Zároveň to však vyvolalo obavy, zda Fed nedělá na trhu paseku, když svou intervencí nevyhnutelně zkresluje ceny. Příliš mnoho levných peněz, ať už se na trh dostanou dluhopisovým trhem, nebo z vrtulníku, může (musí?) dříve či později skončit špatně, tvrdí kritici s nemilosrdnou logikou.
Koho zachraňovat, koho potopit?
Na přímý nákup dluhopisů firma musela splnit předem stanovená kritéria (což v podstatě zaručilo, že Fed přímo kupoval dluhopisy s investičním hodnocením), ale nepřímá podpora zafungovala také u firem vydávajících dluhopisy rizikovější (junk bonds).
A zabrala. Jestliže v červnu očekával trh (říká analýza švýcarské banky UBS), že 35 % firem vydávajících junk dluhopisy nebude schopno splácet, v červenci to bylo již jen 12 %. V tom je také celý vtip – zachránit firmy, které to potřebují, ne ty fungující. Obava, že stejně razantně, jen v obráceném směru, zabere i jednou nevyhnutelný odchod Fedu z dluhopisového trhu, je opodstatněná.
Jinak formulováno tedy Powellovo dilema zní: Jak odlišit firmy, které si pomoc "zaslouží", od těch, pro něž to neplatí? A když už by se to nějak povedlo, co s tím? William Spriggs, hlavní ekonom největší americké odborové organizace AFL-CIO, má jasno. "Co jiné by měl Fed dělat, než v podpoře pokračovat? Štvou mě lidi na levici, kteří říkají, že Fed jen pumpuje dolary do akcií. Má raději nechat ty firmy zkrachovat? Kolik pracovních míst po nich asi tak zůstane?" ptá se.
Do listopadu peklo
Když konzervativní finančník a odborářský ekonom uvažují stejně, je to známka mimořádnosti doby. Pro Powella je to zároveň ujištění, že ruce, jež ovládá trh, je podstatně lépe, když je skutečně neviditelná.
Podle všeho budou následující tři až čtyři měsíce v tomto smyslu ještě horší. Donald Trump, jemuž reálně hrozí, že se snahou o znovuzvolení do Bílého domu neuspěje, hraje o fyzickou existenci a tušíme, že servítky si najednou brát nezačne. Powell se tak snadno může stát tím, kdo bude vzdorovat zvlčilému vůdci, jak bude v jeho silách, ale nakonec svůj boj tak či onak prohraje, protože vyhrát jej prakticky nelze. A nakonec bude ve veřejném povědomí odsouzen jako kolaborant, jako finančnický ekvivalent Emila Háchy.
