Chování firem můžeme ovlivnit, nemohou nás ignorovat

Stále častěji se mluví o problémech způsobených dodavatelskými řetězci. Začínají se hroutit?

Většina diskutovaných problémů je důsledkem tržních nedokonalostí. Příkladem mohou být price dominance a market dominance, tedy situace, kdy je cena výjimečně důležitá, respektive situace, kdy jedna společnost hraje na trhu příliš významnou roli. Pak se může stát, že společnost typu IKEA, Ahold nebo Tesco donutí své dodavatele dělat věci, které by se dělat neměly. Pokud chce odběratel s poukazem na tvrdou konkurenci z ceny dodavatele opakovaně něco srazit, dříve či později nastane situace, kdy to nebude možné. Pak začnou být někteří dodavatelé "kreativní".

Často se zmiňuje délka řetězců, tedy to, že výměnou za nízkou cenu musíme počítat s rizikem.

Externí dodavatelské řetězce bývají dlouhé a komplikované. To znamená, že v případě některých společností, jako jsou Apple nebo Samsung, narazíte na dětskou práci, nebo na velmi rizikové pracovní podmínky, za nichž se v Africe těží některé minerály. Každá společnost by se proto měla snažit o takzvanou end-to-end visibility, průhlednost celého dodavatelského řetězce od prvního do posledního článku. Jedním dechem dodávám, že to občas prostě nejde. Ve většině případů je těžké zjistit, zda něco podobného firma opravdu nezvládá, nebo to jen používá jako výmluvu.

Alfou a omegou firem je zisk. Vyplatí se jim dodavatelské řetězce zprůhlednit, nebo naopak zamlžovat?

Vezměte si fair wear, tedy známku, kterou nabízí H&M, C&A a další designéři a módní domy využívající produkty, na jejichž výrobě se nepodílely děti, za něž pracovníci dostali rozumně zaplaceno a tak dále. Fair wear přitom není výjimka, podobných projektů, do nichž jsou zapojeny všechny články řetězce – včetně spotřebitelů – je více. Právě díky nim by se měla výrazně snížit pravděpodobnost, že se budou opakovat tragédie, jako byl loňský požár textilky v Bangladéši. Právě proto, že tu aktivní roli hraje i spotřebitel, by se to firmám mělo ekonomicky vyplatit. Podle mě totiž přežijí a budou vydělávat ti, kdo se soustředí na end-to-end visibility, kteří se snaží vyhýbat kontroverzím, jako je dětská práce a podobně.

Transparentnost tedy může být jedním ze znaků řetězců budoucnosti. Co dalšího od nich čekáte?

Podobně jako v případě end-to-end visibility půjde o aktivnější zapojení spotřebitele do řetězce. Určitě v tom budou hrát stále větší roli informační technologie. Moderní automobily už mají čidla, která signalizují problémy. To by mohlo vést i k tomu, že zaniknou menší servisy, které v případě přeprodeje auta kontrolují kvalitu a zjišťují, kde je možný problém. Namísto toho může být každé auto on-line napojeno na servisní centrum, které dopředu ví, s čím přijíždíte, a často vás i zavolá.

Které firmy v tomto směru udávají trendy, nebo jsou případně inkubátory zajímavých myšlenek?

Dobrým příkladem je Amazon. Na druhou stranu ale v jeho případě lze najít některé kontroverzní věci, mluví se o moderním otrokářství a tak dále. Přesto – nebo právě proto – se zájmem sleduji, co tato firma dělá. Stejně tak pozoruji, jak se vyvíjejí některé maloobchodní trendy – hypermarkety versus supermarkety, e-commerce, diskontní projekty a podobně. Nespouštím také oči z automobilového sektoru, i kvůli tomu, jak je vertikálně pospojován. V jeho případě nelze příliš mluvit o orientaci na dodavatelské řetězce, přestože tvrdí pravý opak. Podle mě mají automobilky v této oblasti velké problémy.

Nějakého nového Jobse, vizionáře, který ukazuje budoucnost dodavatelských řetězců, tedy nevidíte.

Neřekl bych, že je tu jasný lídr, který ukazuje cestu ostatním. Na druhou stranu je tu mnoho těch, kteří vyčkávají a následují. I tak lze ovšem najít zajímavé příběhy – Amazon začal v garáži s pár knihami, ale během dvaceti, třiceti let se proměnil v globální společnost s velkým obratem. S tím přicházejí i problémy, nakonec i v Česku.