Geopolitické vize exkluzivně na IW: Mladá generace smaže fyzické hranice, chudoba v Africe pro ni i proto bude důležitější než vlastní spotřeba

Současné, technologiemi poháněné změny budou mít podle konzultantů z McKinsey 300krát silnější dopad než průmyslová revoluce. Těžit z toho, jak i vy sám říkáte, budou zejména mladí, kteří význam i potenciál tohoto skoku dokáží pochopit i uchopit. Co to pro svět znamená?

Tito mladí lidé budou ve funkcích s rozhodovacími pravomocemi, v politice i v byznysu, daleko dříve, než byla stávající generace. Umějí totiž lépe ovládat technologie. Současně to znamená, že velké banky, telekomunikační firmy, nadnárodní společnosti i malé firmy, pokud budou chtít nalákat mladé talenty, budou muset nejen být technologicky na výši, ale také zapomenout na takové věci, jako je zákaz Facebooku, internetu a podobně. Firmy a třeba i státní správa budou muset co nejotevřenější, jinak se jim mladé lidi nepodaří přilákat.

Lišit se určitě bude i způsob nakupování zboží a služeb, tedy spotřebitelské návyky. Firmy a ekonomiku jako takovou tedy zřejmě nebudou ovlivňovat jen mladí lídři, ale ve stále větší míře mladí jako takoví, souhlasíte?

Ano. Ono platí již dnes, že mladí rozhodují o tom, jak se spotřebitelsky chováme jako skupiny, rodiny a organizace. Například při výběru auta podle některých průzkumů až 40 % rozhodnutí dělají lidé mladší jedenácti let. Podobné je to v případě dovolené a dalších typů zboží a služeb. To do jisté míry souvisí s takzvaně disruptivní, narušitelskou rolí moderních technologií, jejich potenciálem měnit celé obory. Jaké zemětřesení například způsobily Booking.com, TripAdvisor nebo Airbnb v hotelovém byznysu nebo třeba Uber v oblasti přepravy. Před nějakými pěti lety se zdálo, že v těchto oborech nelze nic vymyslet a změnit, ale bylo to přesně naopak.

Prověřené obchodní modely se často otřásají v základech a současně s tím mizí rozdělení trhu mezi velké a známé hráče. Banky jako Goldman Sachs proto například loví mezi malými technologickými startupy. Co dalšího by měly zavedené firmy dělat, aby probíhající revoluci přežily?

Má rada je v těchto případech vždy stejná: Pokud nebudete do tří let softwarovou firmou, nebudete existovat. Vezměte si aerolinky Ryanair, ty se dnes chovají jako softwarová firma. Na rozhodnutí, které jim díky tomu trvá pět minut, se u Lufthansy a dalších velkých firem stále čeká třeba týden. Schopnost rychle se rozhodovat je přitom stále důležitější.

Vraťme se ještě k mladým, k jejich postoji ke spotřebě, životním prioritám a dopadům, jaké to na firmy a ekonomiku jako takovou bude mít. Mluví se o tom, že nastupuje disruptivní generace, která v tomto smyslu nenechá kámen na kameni. Vidíte to podobně?

Jedna paní, když překládala termín disruptive generation, použila výraz generace pozitivního rozvratu. To se mi líbí, s tím souhlasím. Léta jsem při různých příležitostech pracoval s mladými lidmi, a mohu proto z vlastní zkušenosti říci, že jsou mnohem méně orientovaní na spotřebu než generace baby boomers nebo ta předchozí. Daleko více se zajímají o velké, globální problémy, třeba o zachování přírody pro budoucí generace. Zajímají se o chudé v Africe, protože globalizace funguje všude kromě Afriky. V důsledku toho máme na jedné straně obrovský technologický pokrok, a na druhé straně stále hlubší a širší propast mezi bohatými a chudými. Když jsem se narodil, byla bohatá země asi pětkrát bohatší než ta chudá, dnes je to 45násobek.

To, o čem mluvíte, hraničí se změnou paradigmatu. Hospodářsko-politický systém sice přetrvá v současné podobě, ale pravidla, podle kterých se bude hrát, respektive hodnoty, o něž lidé budou usilovat, dojdou zásadních změn. Jak to bude vypadat v praxi?

Změny se budou dít stále rychleji, jedinou konstantou bude změna. Na to nebudou stačit nějaké reformy, které navíc firmy ani politici nyní nezavádějí. Říkají sice, že (se) budou reformovat, ale vlastně jsou proti potřebným změnám. Firmy i společnost ale bude potřeba transformovat, bude nutné přejít k něčemu novému. Z technologie jako takové se totiž stane komodita, bude široce dostupná všude po světě, o tom jsem přesvědčený. Jediné, v čem si lidé budou konkurovat, jak spolu budou soutěžit, a to v byznysu i mezinárodně, bude schopnost odemknout lidský potenciál.

V této souvislosti se většinou mluví o zvýšení produktivity práce, v poslední době také o výhodách a hrozbách robotizace a automatizace, které například v Evropě podle think tanku Bruegel ohrožují zhruba polovinu pracovních míst.

Jen 13 % lidí (podle průzkumu společnosti Gallup) dělá věci, při nichž využívá své silné stránky, svůj talent. 87 % lidí tedy chodí do práce jen kvůli penězům. Využíváme tedy jen necelou pětinu svého potenciálu. A nyní si představme, že při ohromném technologickém pokroku, o němž hovoříme, umožníme lidem dělat věci, které je baví. Ve škole učíme tradiční disciplíny – matematiku, jazyky, vědu a tak dále –, ale věc, která má zásadní vliv na to, jak naše planeta bude vypadat, tedy sebepoznání, neučíme. To se podle mě musí změnit.

Ta největší výzva, pomyslná zátka, které je potřeba se zbavit, abychom zvládli skok, který v principu je v našich silách, tedy tkví v nalezení sebe sama?

Když se podíváme na Maslowovu pyramidu potřeb – a obzvlášť, když se soustředíme na západní hemisféru –, máme pokryto vše kromě seberealizace, tedy špičky pyramidy. Korporace i státy to bohužel ignorují a nabízejí výměnou za více práce více peněz, lepší auta a podobně. To nemá se seberealizací nic společného. Lidé chtějí dělat to, co je baví, a pak jsou schopni to dělat i za méně. Když navíc děláte, co vás baví, je to nejen ekonomicky výhodné pro firmu i zemi, ale i sociálně přínosné. Jste totiž šťastnější. A když je někdo šťastnější, má lepší imunitní systém a je zdravější, takže se ušetří za zdravotní péči. A ta je a bude jednou z nejnákladnějších věcí.

Ochota a schopnost firem a celých ekonomik umožnit lidem seberealizaci, nasměřovat je na cestu sebepoznání, tedy může odemknout obrovský, dnes nevyužívaný potenciál, a tím oddělit zítřejší vítěze od poražených. Jak s něčím podobný začít, na co se zaměřit?

Je potřeba, aby si lidé, než začnou něco dělat, uvědomili, proč to chtějí dělat. To se týká školy, práce, ale třeba i toho, když chtějí s někým žít. Většina lidí si klade otázku, co budou dělat a jak to budou dělat, což je fajn, ale tím by neměli začínat. První otázkou musí být, proč to chtějí nebo proč to budou dělat. Bez toho se může stát, že člověk šplhá rychle a dlouho po kariérním žebříčku, ale třeba až na konci kariéry, někdy snad i na konci života, zjistí, že je ten žebřík opřený o špatnou zeď.

Jinými slovy, na často opakovanou otázku, kam v souvislosti s očekávanou podobou nového normálu investovat, by vaše odpověď zněla: Do sebe. Rozumím tomu dobře?

Přesně tak, protože to je to jediné, co vám nesebere ani vaše manželka.