KONTEXT: Evropský finanční regulátor hodlá přitlačit na pilu. (Ne)smysl?

Podíl špatných úvěrů evropských bankovních domů se v prvním pololetí vyšplhal na 5,7 % všech poskytnutých půjček, což EU vyneslo nechtěné světové prvenství. Společně s tím se zintenzivnily spekulace o možném kolapsu bankovního sektoru nebo jeho podstatné části v Itálii, Řecku, Rumunsku a Bulharsku. Systémová krize, zejména v případě první zmíněné ekonomiky, třetí největší v eurozóně, by přitom mohla výrazně zatřást již dnes oslabenými základy celé unie (podobně jako další rána pro těžce zkoušené a stále vytouženým poklidným vodám na míle vzdálené Řecko).

European Supervisory Authorities, komise skupin, které dozorují evropským regulatorním hlídacím psům, se proto rozhodla předejít možnému dalšímu zhoršení úvěrových portfolií, které by se mohlo stát poslední třískou, jež zlomí páteř přetíženého velblouda, a přitlačit na pilu. Ve své nejnovější zprávě jako důvod cituje hrozbu zpomalení způsobeného brexitem, respektive jeho možným dopadem na schopnosti dlužníků dostát svým závazkům a zprostředkovaně na banky samotné. Zasvěcení kritici podobné argumenty odmítají a mluví o (další) neodůvodněné šikaně.

Shrnutí výše zmíněné debaty si můžete přečíst na Financial Times ZDE. Doplňujeme ji dosud nepublikovanou částí rozhovoru hlavního ekonoma ČSOB Martina Kupky a respektovaného člena bitcoinové komunity, programátora Marka Palatinuse. Zástupce mainstreamu a periferie se bavili o smyslu současné i budoucí regulace.

Kupka: Dokážete si představit, co by se muselo stát, aby se pomyslné regulatorní kormidlo, které nás po roce 2008 v důsledku krize vyslalo směrem k přísnějšímu pojetí dohledu, otočilo o 180 stupňů a my se vydali opačným směrem, tedy začali deregulovat?

Palatinus: Problém je v tom, že v této rovnici nejsou jen dvě proměnné – tedy banky a spotřebitelé –, ale že do ní patří ještě stát, který kontinuálně tlačí finanční systém do stále větších regulací, kontrol a vykazování. Ani bankovní tajemství již například není, co bývalo. Banky a obecněji finanční instituce jsou pod tlakem státu, z druhé strany ale žádný tlak není. Uživatelé totiž nemají příliš velkou fantazii, nenapadá je, co s tím dělat. Já názor na to, co by se mělo stát, mám. A je silně utopistický – podle mě je potřeba udělat to samé, co se stalo mezi církví a státem; stejně jako v případě odluky státu od církve by se mělo postupovat i ve finančním systému. To by rozvázalo celému segmentu ruce, a my všichni bychom se pak dočkali opravdové revoluce a pokroku v tom, jaké služby a jak je možné nabízet.

Kupka: Státy dnes předepisují e-bankám povinnost držet více kapitálu s evidentním cílem předejít tomu, aby v případě, že by se objevily problémy a hrozilo, že se daná finanční instituce položí, nevznikal tlak na státní rozpočty. To politiky a daňové poplatníky, kteří jsou jejich voliči, děsí. Z toho mi vyplývá, že by možná pomohlo, kdyby se finanční svět zase trochu dekoncentroval. (Politici totiž dnes regulují i proto, že pokud nějaká celosvětově operující firma zkrachuje, vezme s sebou spoustu dalších obětí.) Pokud by se povedlo současnou koncentraci rozmělnit, možná by se trochu uvolnila i regulace a byl by prostor pro rychlejší finanční inovace. Jak toho dosáhnout, to bohužel netuším.

Palatinus: Regulace vychází z historických potřeb, z doby, kdy neexistovaly technologie a principy, na kterých by systém mohl fungovat, pokud by tedy nebyla důvěra v nějakou instituci. Samozřejmě, že tehdy těch bank bylo více a stávalo se, že občas některá nehospodařila dobře. Bylo tedy logické a správné zavést nad nimi kontrolu, které se věřilo. Od té doby jsme se ale posunuli. Aniž by to bylo na první pohled vidět, dnes již technologie, které toto dokáží nahradit, máme k dispozici. Je možné provozovat bankovní instituci či aplikaci, která nevyžaduje důvěru lidí v nějakou společnost.

Otevřeně přiznávám, že si přihřívám polívčičku s bitcoinem, ale oprávněně. Právě v tom je technologie, na které bitcoin staví, revoluční. To není o nižších poplatcích či rychlejších platbách, ale o tom, že zatímco dříve regulace byla potřeba, dnes již zkrátka potřeba není. Frustruje mě proto, že ačkoliv existují tyto technologie, funguje zde stále celý regulatorní rámec opřený o zmíněné historické důvody, který působí jako brzda a komplikuje finanční inovace. Zkuste si kupříkladu koupit bitcoiny na kreditní kartu. To není problém bitcoinu, ale systému, možnosti stornovat platby a podobně.

Kupka: Tomu rozumím a myslím si, že to je téma na další debatu, která by se mohla točit kolem toho, proč se státní autority dívají na kryptoměny s určitým podezřením, despektem či obavami. V kontextu regulace mě ale nyní zajímá budoucnost finančního průmyslu. Kde podle vás jako uživatele finančních služeb finanční instituce nejvíce selhávají? Jde o náklady – zdá se vám, že za transakce, které provádíte, platíte příliš a že by vše mohlo být levnější a rychlejší, nebo je to problém uživatelského komfortu, který se též často zmiňuje, nebo je to ještě něco dalšího?

Palatinus: Asi nejsem typický uživatel bankovního systému. S bankami ale do kontaktu přicházím a ta největší frustrace, kterou při tom cítím, spočívá v tom, že peníze "nejsou moje". Nejvíce je tento problém patrný při transakcích, kdy musím vysvětlovat, proč mi ze zahraničí přišly nějaké peníze, za co jsou, musím doložit, že opravdu došlo k prodeji nějakého zboží a tak dále. Mně osobně opravdu nejvíce vadí přehnaná regulace a byrokracie, která brzdí celou ekonomiku.

Kupka: Takže to není ani tak technická zaostalost finančních institucí, jako spíše onen aspekt regulace. To my, lidé pracující v bankách, rádi slyšíme.

Palatinus: Když se na to nedívám ideologicky, ale čistě z pohledu koncového uživatele, tak pokud ekonomika funguje tak, jak by měla, a bankovní systém funguje tak, jak by měl, tak tam žádný zásadní problém není. Ve chvíli, kdy se podíváte na státy, kde to s fungováním bankovního systému není zase tak dobré, kupříkladu Řecko nebo nedávno na Kypr, narazíte ovšem na to, že někdo najednou začne oběh peněz v ekonomice nějak kontrolovat (nebo se o to pokusí). A přesně v tu chvíli je namístě – i z pohledu mě, koncového spotřebitele – se ptát, zda je to správné.