John Kay varuje: Nejspíše nás čeká pád, v sázce může být celý systém

Evropa má i přes částečné uklidnění z posledních měsíců stále nevyřešené problémy, což potvrdily i nedávné italské volby. Proto mnozí čekají další pád. Co vy na to?

Souhlasím spíš s těmi pesimističtějšími výhledy. Jde v podstatě o kombinaci různých věcí. Jednou z nich je finanční krize; rokem 2008 to totiž neskončilo. Od té doby tvrdím, že se nevyhneme další, zřejmě větší finanční krizi. Ta přijde z jiné strany než ta poslední. Přehmaty a chyby přitom to, co byla podle mě zpočátku zvládnutelná krize, proměnily v krizi existenciální.

Způsobila to neexistence kvalitního politického vedení, tedy neschopnost politiků vytyčit jasný směr a přesvědčit o něm evropské elektoráty, nebo je potřeba hledat důvody jinde?

Politické vedení je velice slabé. Je ale nutné si uvědomit, že mnozí kladou rovnítko mezi politické vedení a Německo, jeho ochotu platit. Jinými slovy, je tu extrémně zjednodušený pohled na věc, který vychází z toho, že ať se bude dít v Evropě cokoli, Německo by mělo zaplatit konečný účet, což bude i definitivní řešení, konec všech problémů. Všichni kromě Němců to považují za dobrý nápad, proč by ne. Stejně tak ale nemůže nikoho překvapit, že Němci s tímto pohledem na věc nesouhlasí.

Neměl jsem na mysli jen Německo, respektive jeho politiky.

Rozumím, mluvil jste o celkovém pochybení politického leadershipu. To potvrzuje převládající spokojenost s tím, že se, abych tak řekl, povedlo zabránit autu sjet ze silnice. Fakt, že to auto moc dobře nefunguje, jako by nikoho nevzrušoval. Je až absurdní, jak často probíhají summity, dochází k intervencím, kolik prostředků je potřeba, aby se zabránilo tomu, že se celá věc vymkne z rukou. Není to až tak přitažené za vlasy, když řeknu, že další miliardy dolarů zajistí další klidné ráno. Bylo by to k smíchu, kdyby to ovšem nebylo tak vážné.

Připustil jste, že očekáváte další ekonomický pád. Zavede nás na skutečné dno této krize?

To nevím. Záleží na tom, jak velký ten příští otřes bude. To zjistíme až ve chvíli, kdy se začnou věci dít. Obávám se, že to kvůli neschopnosti politiků a bankéřů bude vážné. Jistě, velké množství špatných úvěrů pohltila Evropská centrální banka, evropský a zprostředkovaně globální bankovní sektor tedy nakonec nemusí trpět tak, jak mohl. Jisté to ale není, opravdu nebudeme vědět, jak to dopadne, než se věci rozpohybují.

Co nejhoršího se podle vás může stát?

V nejhorším případě se dočasně zhroutí platební systém. Něco podobného si umím představit, pokud se tedy zkombinují jisté aspekty finanční krize, konkrétně přetrvávající nedůvěra v bankovní systém, s obavami o osud (evropské) měny. V roce 2008 jsme od podobného kolapsu nebyly příliš daleko.

Lze tedy říci, že je to, co nyní zažíváme, mnohem významnější, větší, než si většina lidí myslí? Že jde o krizi celého systému nebo režimu, který řídí, co a jak se kolem nás děje?

To si skutečně myslím. A dost mě to štve. Nemyslím si totiž, že by to měla být nějaká existenciální krize kapitalismu nebo tržní ekonomiky. Obojí totiž funguje vcelku dobře, odmyslíme-li si tedy finanční systém. Jako Čech jste si toho asi vědom mnohem lépe než většina Evropanů. To, co se děje, je způsobeno malým segmentem finančního systému, který se vymkl kontrole. Právě tento segment je ale schopný stáhnout ke dnu celou strukturu. Obrovské škody už napáchal tím, že naboural tradiční kanály finančního zprostředkování, načež v podstatě ohrozil celý finanční systém.

Jinými slovy, poměrně malá zájmová skupina ohrožuje samotné základy našeho bytí.

Je to skutečně vážné. Může to být hodně problematické buď kvůli tomu, že se to vyhrotí – bude to řekněme rozhodující krize –, nebo to nadále bude tlumené, plíživé. V druhém případě budou lidé stále méně spokojení s tím, co se děje, a v důsledku toho jich bude stále více volit různé šílence. Mám přitom pocit, že Evropané od roku 2008 čekají na nějaké šílence, kteří budou zároveň dostatečně kredibilní na to, aby se jim dalo uvěřit. Naštěstí se nikdo takový zatím neobjevil, nevěřím ale, že se neobjeví.

Stále častěji se mluví o tom, že je demokracie během krize na obtíž. Politik totiž nezavede opatření, které by mohlo ohrozit jeho znovuzvolení. Řešení se tak odkládá a problém narůstá.

V podstatě všichni světoví političtí lídři, kteří u toho byli v roce 2008, přišli o křesla. Ale ono to není jen o tom, že by mohli prohrát, že by je mohla vystřídat opozice; ono reálně hrozí, že začnou přicházet o demokratický systém. A to je strašidelná představa.

Může tedy podle vás Evropa kvůli krizi přijít o část svých demokratických základů?

Toto riziko existuje. Například v Řecku je podle mě něco podobného možné. Z několika míst v Evropě, například z Maďarska, už v nedávné době přišly signály, které připomněly, že některé věci nesmíme považovat za samozřejmé.