Vladimír Dlouhý: Draghiho medicína evropský růst nenastartuje, je na čase přestat posílat peníze na jih eurozóny

Zdá se, že se situace jak na globální, tak regionální úrovni (tím mám na mysli Evropu) částečně uklidnila. Je to signál lepších časů, nebo jsme jen takzvaně v oku hurikánu?

Nemyslím si, že jsme v oku hurikánu. Americká ekonomika podle všeho překonala to nejhorší a většina analytiků se shoduje v předpovědi postupného zrychlení růstu, někteří se dokonce přestávají obávat dluhu. Říkají, že americká zadluženost souvisí s jedním - samozřejmě problémovým, ale přece jen pouze jedním – segmentem, a to spíše společnosti než ekonomiky jako takové. Tím je systém zdravotnictví. Nebýt toho, je americká zadluženost přijatelná. Samozřejmě, i v Americe je dluh předmětem tvrdých politických bojů, ale celkově má americká ekonomika před sebou docela dobré časy.

A co čeká Asii a Evropu? O Číně, respektive příčinách a důsledcích jejího zpomalení, se spekuluje stále častěji. Evropa sice trochu zmizela z radaru, ale jistě ne natrvalo.

Asijské ekonomiky, Čína a Indie – a obecně celá skupina BRIC – mají stále mnohem větší dynamiku než vyspělý svět. Totéž platí o Latinské Americe. Problémem je tedy Evropa. Ta stagnuje, už i nejsilnější ekonomiky jako Německo strádají. V prvním kvartálu Německo sice odvrátilo hrozbu recese, ale žádná sláva to není. Dokonce i německý statistický úřad již hovoří o vlivu dlouhé zimy, což byla dříve česká specialita. Evropa je tedy ne v oku hurikánu, ale v situaci, kdy se neodvážím tvrdit, že je společná měna a eurozóna jako taková stabilizovaná. K určitému pokroku došlo, hospodářský růst se ale nekoná. Nové prohloubení eurokrize, byť pravděpodobnost je nyní mnohem nižší, tedy nelze vyloučit.

Mnozí v londýnské City mluví o tom, že se v Evropě čeká na německé volby. Jakmile se v Berlíně rozdají karty, začnou se dít věci. Souhlasíte?

Je potřeba zmínit dvě věci. Asi došlo k jistému uklidnění, ale tím hlavním důvodem, proč se situace v Evropě umírnila, je rozhodnutí Evropské centrální banky nakupovat ve velkém vládní obligace periferních zemí, pokud požádají o finanční pomoc a budou zavádět reformy. Nesdílím tedy názor, že vše souvisí s Německem a že když vyhraje německé volby jakékoli politické seskupení nebo koalice, která bude pokračovat nebo ještě prohloubí německou ochotu přispívat finančně ke stabilizaci eurozóny, budeme mít to hlavní, co je k vyřešení problémů eurozóny potřeba.

Jak tedy celou situaci čtete vy, což je asi druhý bod, který jste chtěl zmínit?

V souladu s menšinovým, ale ne až tak okrajovým názorem, který hlásá například Hans Werner Sinn, prezident institutu Ifo, nebo řada britských, nizozemských a švédských ekonomů, říkám, že je problémem ztráta konkurenceschopnosti periferních zemí. Musí dojít k relativnímu poklesu cen a mezd vůči severním zemím měnové unie tak, aby se jižní země staly konkurenceschopnějšími a aby se odstraňovaly velké nerovnováhy ve vzájemných obchodních tocích, které se přesouvají i do nerovnováhy kapitálových toků. Výsledkem jsou velké takzvané přebytky Německa a dalších severních zemí a deficity Řecka v rámci Target2.

Prozatím se v souvislosti s poklesem cen a mezd mluví o dvou možnostech – o bolestivé pobaltské medicíně, tedy vnitřní devalvaci, a o odchodu z eurozóny. Existuje třetí cesta?

Samozřejmě nelze očekávat, že řecké, portugalské nebo španělské ceny a mzdy poklesnou o žádoucích 15 nebo 30 %, to je politicky neprůchodné. Nicméně rychlejší hospodářský růst, rychlejší inflace, růst cen a mezd na severu se současnou stagnací na jihu bude mít stejný efekt – ceny na jihu relativně poklesnou. To vyžaduje nastartovat výrazný růst na severu, především v Německu, nikoli však s pomocí fiskální stimulace, jak o tom hovoří mnoho ekonomů, ale tím, že se kapitálové toky začnou přesouvat z jihu na sever. To se děje v privátní sféře od začátku krize, všechen kapitál jde z krizí ohrožených zemí, ale přes přebytky v Target2 stále pokračuje přesun veřejného kapitálu na jih. ECB i národní vlády, které přesouvají kapitál na jih, tak udržují umělou stabilitu, udržují ceny a mzdy ve srovnání se severem zhruba nezměněné. Dokud v tomto nenastane posun, dokud nezačne být jih konkurenceschopnější, nelze hovořit o skutečném řešení.

Zaměřme se ještě na možnost odchodu jedné nebo více zemí z eurozóny. Jak pravděpodobný je?

To je řešení, které je zatím politicky považováno za nepřijatelné a nemyslím si, že by došlo ke změně pohledu na tuto otázku. Ani si nemyslím, že by došlo ke změně názoru na politiku ECB. Mario Draghi je nyní většinově chválen za to, co jsem trochu zkritizoval, tedy za přislíbený nákup obligací a přesun veřejného kapitálu na jih. Loni v červenci, kdy Draghi přednesl svůj dnes již legendární projev, to bylo účelné, pokračovat by se v tom ale nemělo. Myslím si ale, že se pokračovat bude, že je to vnímáno jako správná politika, alespoň dokud se tedy výrazně nezmění politické prostředí.