Jak českou ekonomiku podpoří zvýšení výdajů na obranu?
Poslanecká sněmovna se v březnu ztotožnila se záměrem vlády navýšit do roku 2030 výdaje na obranu ze současných 2 % na 3 % HDP. Ačkoli opozice jednání opustila, ani hnutí ANO podle všeho není vyloženě proti dalšímu navyšování výdajů na zbrojení. Primární motivací vyšších výdajů na obranu je potřeba reakce na rostoucí bezpečnostní hrozby a snaha v horizontu několika příštích let napravit deficit v obranyschopnosti země. Co to může sekundárně znamenat pro celou českou ekonomiku?
Jakékoli dodatečné vládní výdaje určitou měrou posílí hospodářský výkon země. Jde ale o to, jak výrazně. Krátkodobě je podstatné zejména to, jak výrazně se nové výdaje odrazí v poptávce po domácím zboží a službách, tedy o míru takzvaného multiplikačního efektu. Ten je v ekonomice tím vyšší, čím nižší jsou míra úspor domácností (to pak vede k výraznější multiplikaci do nové spotřeby) a "únik" vládních výdajů do daní nebo dovozů.
Velké uzavřené ekonomiky, jako jsou třeba USA, mají zpravidla kvůli nízké dovozní náročnosti vysoké vládní výdajové multiplikátory. Ty menší, jako je Česko, jsou na tom přesně naopak – značná část vládních výdajů "uteče" do dovozů (u vládních výdajů se to v průměru odhaduje až na 40 %).
Úroveň vládních výdajových multiplikátorů se ale může výrazně lišit v závislosti na typu výdajů a jejich načasování. Odhady pro Česko mají proto velký rozptyl a pohybují se mezi 0,3 a 0,9. To znamená, že každá vynaložená koruna se do české ekonomiky propíše v průměru 30 až 90 haléři.
K naší smůle ale výdaje na zbrojení mají spíše nižší multiplikační efekt. Podíl zahraničních dovozů u investic do modernizace pozemních sil, rozvoje vzdušných sil nebo kybernetické bezpečnosti (což jsou priority, které vláda prosazuje) bude minimálně krátkodobě výrazný. Na dovoz bylo například v posledních letech určeno přes 70 % objemu vládních zbrojních výdajů.
Obranný průmysl je navíc tradičně spíše kapitálově náročný. Nižší podíl pracovní síly na přidané hodnotě snižuje multiplikaci prvotních vládních výdajů do mezd a následné spotřebitelské poptávky. Počítáme proto spíše s tím, že dodatečné výdaje budou mít na českou ekonomiku skrze stimulaci poptávky v následujících letech relativně malý pozitivní dopad (méně než 0,1 procentního bodu růstu HDP za rok).
Postupem času ale může začít podstatně výrazněji působit pozitivní efekt nabídkový a výrobní. Konkrétně ve chvíli, kdy výdaje státu pomohou postupnému rozvoji obranného průmyslu a stimulují příliv nových soukromých investic. To se může lehce stát, pokud zbrojní průmysl dostane příslib trvale většího objemu zakázek. To by sekundárně mohlo motivovat k rozvoji zbrojního výzkumu a vývoje, z kterého mohou teoreticky těžit i firmy v dalších sektorech české ekonomiky. Počáteční výdaje státu by v takovém scénáři mohly přispět k pozitivní strukturální změně celého hospodářství a k jeho trvale vyššímu růstu.
