Geopolitické hromy blesky: Příští globální krize vzejde z jižní Asie, investorům ale mohou zatopit i další regiony

V uplynulých deseti letech se zažité pořádky na mezinárodní scéně i kvůli hospodářské krizi začaly měnit. Bude výsledkem nové, relativně stabilní rozdělení světa, nebo anarchie?

V bezprostředním okolí velkých aktérů zavládne stabilita, a to možná ještě výraznější, než na jakou jsme byli zvyklí v dobách studené války. Kanada nebo Mexiko se prostě nestanou spojenci klienty Číny, Indie, Ruska nebo někoho jiného, to nepřipadá v úvahu. Čína se přitom bude snažit stabilizovat své okolí co možná nejvíce. Pak tu jsou zóny od dob studené války problematické, v okolí Číny třeba Vietnam, a dále "hřiště" jako Blízký východ nebo Afrika, kde působí více aktérů. Ty budou proto méně stabilní.

Co se ve zmíněných oblastech, už dnes mnohdy připomínajících tekuté písky, bude dít?

První, ale zdaleka ne jedinou vlaštovkou byl vznik Jižního Súdánu. Ten, zaměříme-li se na kapacity tohoto nyní již státního útvaru, nedává žádný smysl. Kapacitou myslím schopnost plnit základní role, které se od státu očekávají. Na druhou stranu, jeho vznik nepochybně dává smysl, zaměříme-li se na průsečíky mocenských a ekonomických zájmů. Takováto "súdánizace" některých regionů – Afriky, Blízkého východu – je možná. Uvidíme také, jak stabilní bude sever Jižní Ameriky. Tím totiž může zahýbat dění v post-chavezovské Venezuele.

Může se stát některý z těchto regionů ohniskem další globální krize, která by zasáhla Západ podobně jako poslední krize hospodářská?

Velká, skutečně naléhavá krize může vzniknout jen tam, kde je aktér natolik silný, že má potenciál destabilizovat něco globálního. V této souvislosti bych upozornil na region jižní Asie. Jsou tam dvě jaderné mocnosti, Indie a Pákistán, a za rohem Čína jako třetí do party. Region je výrazně přelidněný a hustota zalidnění stále roste. Navíc je tam obrovský tlak na stále tenčí zásoby pitné vody a zemědělské půdy. Proto se domnívám, že skutečně velký otřes může přijít právě z této oblasti. Ne že by podobné problémy – s výjimkou jaderných zbraní – nebyly třeba v Africe, ale – a teď to řeknu hodně ošklivě – vymírání tisíců Afričanů je běžná věc. Kdyby se něco podobného dělo v Pákistánu nebo v Indii, svět tomu bude věnovat větší pozornost; tyto země by už díky síle svých zbraní měly možnost bouchnout do stolu a vyzvat svět, ať něco dělá. Koneckonců, dělá to Severní Korea, tak proč by to nemohly udělat ony.

Do jaké míry tedy budou takzvaně rozvíjející se země Severní Amerikou a Evropou cvičit? A do jaké by se proto měli mít investoři před případnou krizí v jižní Asii na pozoru?

Svět, v němž žijeme, je svět západní. Přirozeně nás zajímá vše, co se v něm děje, protože jakákoli krize znamená, že se bortí svět, který jsme vytvořili. Pokud ho budeme chtít udržet pohromadě, budeme se tomu muset věnovat. Pokud se ale dobrovolně vzdáme představy, že svět, ve kterém žijeme, je svět západní, nebude nás to až tak bolet. Budou se muset najít noví – a ono se o nich ví, už se hlasitě projevují –, kteří budou odpovědní za utváření světa. Budou do toho muset investovat energii a kapitál – jak finanční, tak lidský. Koneckonců, obě světové války byly specifickým pokusem Evropanů redefinovat něco, co sami vytvořili. Teď to zřejmě čeká na někoho jiného. Problém ale je, že v době druhé světové války neexistovaly technologie, které by dokázaly vyslat turbulence z Evropy během pár minut v podstatě do celého světa.

Jinými slovy, i půtky mezi Indií a Pákistánem se nás v Evropě týkají?

Pokud by se do sebe měli pustit východoasijští nebo východo- a jihoasijští nukleární hráči, nebude to moci Evropa sledovat tak "bezpečně", jako si mohla Latinská Amerika během první a druhé světové války dovolit pozorovat dění v Evropě. Pokud se začnou prát konvenčně, tak nám to může být jedno. Jakmile ale do hry vstoupí další věci, už nám to jedno nebude. Navíc, ono by to v každém případě vyvolalo obrovskou migrační vlnu, která se Evropu přinejmenším pokusí zasáhnout. Nejsem si jist, zda by evropská společnost, kdyby došlo k velkému přílivu lidí, věděla, jak se zachovat. Vůle akceptovat přistěhovalce tu není. Otázka je, zda by se našly vůle a schopnost je zastavit.