Středoevropská trojka po 25 letech: Co táhne a brzdí Česko, Slovensko a Polsko?
Před pětadvaceti lety padla Berlínská zeď. Podle mnoha expertů jen o pár hodin předběhla blížící se kolaps tehdejších centrálně řízených ekonomik. Následovala chaotická transformace, o jejíž kladech a záporech se v souvislosti s každou ze zemí stále bouřlivě diskutuje. Byla lepší česká šoková terapie, nebo přibrzděný přístup Polska? Rozbor současného stavu pro Investiční web připravil hlavní ekonom Citibank Jaromír Šindel.
PLUSY
Česko
Kladem v případě Česka – a to je společné pro všechny středoevropské země – je výrazné navýšení exportní kapacity. V případě Česka jde přitom o potvrzení toho, na čem byla dlouho česká i československá ekonomika založena, tedy na exportech a průmyslové aktivitě. S tím souvisí i udržení konkurenceschopnosti. Pozitivem je určitě také udržení sociálního státu, i když se to mnoha lidem nezdá, a nízká nezaměstnanost. I když jsme zažili výkyvy, je u nás stále nezaměstnanost v porovnání s okolím nízká. To je jistý úspěch, který na druhou stranu brání flexibilitě ekonomiky a možná i trochu podvazuje potenciál růstu, což už ale patří mezi zápory.
Slovensko
Podobně jako v případě Česka – ale v případě Slovenska je to umocněné – je kladem zejména exportní kapacita. Po revoluci, respektive rozdělení federace došlo k výrazným propadům například v hutnickém průmyslu a nezaměstnanost narostla. Ekonomika Slovenska tak měla po nutných strukturálních změnách mnohem horší startovní pozici. Nicméně s tímto hendikepem se zvládla vypořádat. Druhým kladem je schopnost přilákat velké investory do autoprůmyslu, elektrotechniky nebo železářského průmyslu, ačkoli se v této souvislosti hodně diskutuje o efektivnosti. To zachránilo pozitivní hospodářský vývoj země. Slovensko tak v posledních deseti letech patří mezi úspěšnější ekonomiky.
Polsko
Největším úspěchem Polska je nenarušený průběh konvergence, tedy ekonomického růstu s relativně nízkou volatilitou. V růstu HDP nejsou tak velké výkyvy jako v případě Česka a Slovenska. Je to dáno i velikostí polské ekonomiky a její vahou v Evropské unii. Díky tomu si podobně jako třeba Francie dokáže vymoci některé výhody, například to, že neplnění 3% limitu deficitu rozpočtu není bráno za až tak velký problém, což je ovšem klad i zápor zároveň. Polsko tedy bylo v posledních letech svými deficity schopno podporovat ekonomický růst, ač to mělo i stinné stránky.
MÍNUSY
Česko
Už byla zmíněna menší flexibilita. Neúspěchem je také fiskální politika, která nebyla schopna plnit stabilizační úlohu. To je ostatně podle mě největší negativum, zejména přihlédneme-li k tomu, že nemáme dořešený penzijní systém; to problém fiskální politiky umocňuje. Je pravda, že ne příliš a ne často Česko překračuje 3% deficity rozpočtu, ale v době krizí nemá na to produkovat nějaké fiskální impulzy, čímž zesiluje stávající negativní dopady. Dalším negativem – a to zřejmě platí pro celý region – je to, že si spousta lidí stále myslí, že za komunismu bylo lépe. To sice v některých případech může být pravda, ale tito lidé už si neuvědomují, že revoluce přišla před krachem, že mnohé podniky, které mají nyní problémy, byly v roce 1989 v krizi.
Slovensko
Země se podobně jako Polsko pere s přetrvávající vysokou nezaměstnaností a velkými regionálními rozdíly. Společně s tím jsou mínusem problémy s menšinami, do budoucna je velkou výzvou zapojení Romů do společnosti. Další věcí – a v tomto případě bezesporu záleží na úhlu pohledu – je rostoucí role státu v ekonomice. Slovenský stát totiž zvyšuje svůj význam v oblasti regulace a nastavování cen, což může nést pozitiva ve špatných letech, ale z dlouhodobého hlediska to může znamenat problémy. Uvidíme, jak se s tím dokáže Bratislava vypořádat. Otázkou je i kvalita statistik vývoje HDP; Citibank věří, že slovenský HDP neroste tak rychle, jak ukazují statistiky.
Polsko
Záporem je určitě vysoká míra nezaměstnanosti. Dále, zatímco v případě české fiskální politiky chybí schopnost plnit stabilizační úlohu, v Polsku toto vidíme, ale za cenu překračování schodků. Rozhodnutí mít tak vysoké deficity v dobách relativně solidního růstu, který Polsko zažívalo a zažívá, přitom z pohledu udržitelnosti fiskálních deficitů není příliš šťastné. Právě kvůli tomu se musela rušit tamní penzijní reforma, což je krok zpět. Lze se bavit o tom, zda druhý pilíř – soukromé spoření – má smysl ve formě, v jaké byl zaveden, ale jeho zrušení bez náhrady v každém případě není správné.
