ECB chystá další akce, ale co si od nich vlastně ještě slibuje?
Všechno vypadá jako hřebík, když máte k dispozici jen kladivo. To je můj dojem z posledního zasedání ECB na Maltě. Proč? ECB v říjnu investorům v podstatě slíbila, že v prosinci dojde k nějaké úpravě stávajícího kvantitativního uvolňování (QE). A nejen to. Poté, co v uplynulém roce zjistila, že ani s negativními sazbami se svět nehroutí, položila banka na stůl i možnost dalšího snížení depozitní sazby.
Že k těmto krokům dříve nebo později dojde, bylo zřejmé již při pohledu do historie. ECB kráčí ve stopách Fedu, který přišel s několika koly QE. A že jsou nová opatření na spadnutí, naznačil Mario Draghi již začátkem září, když představil z hlediska inflace pesimistickou prognózu. Tržní reakce na poslední zasedání ECB v podobě téměř 2% oslabení eura však naznačila, že je na trhu opět mnoho zaskočených.
V prosinci se tedy zřejmě dočkáme dalšího uvolnění měnové politiky ECB. Přijde konečně kýžený inflační obrat? Nechci být zlým prorokem, ale výsledky dosavadního QE mě optimismem zrovna nenaplňují.
Inflace je nízká primárně kvůli ropě, klíč k její ceně však neleží ve Frankfurtu, ale u amerických těžařů z břidlic, čínských soudruhů a saúdskoarabských šejků. Domácnosti, ač se jejich důvěra v říjnu mírně zhoršila, deflační mentalitu nevykazují. Ceny ropy jsou pro ně pozitivem podobně jako koncem loňského a začátkem letošního roku. Všichni si ale pamatujeme první polovinu roku 2011, kdy pod vlivem růstu cen ropy zvýšila ECB v době rozbíhající se dluhové krize sazby. Takže ani ropou způsobenou nízkou inflaci ECB nebude tolerovat.
Transmisní kanál QE skrze výnosy dluhopisů nebude nyní fungovat lépe než dosud. Výnosy v eurozóně jsou již tak nízko (německý desetiletý opět flirtuje s hladinou 0,5 %), že další snížení nebude mít reálný dopad. Snížení již nyní negativní depozitní sazby také příliš nepomůže – má svoji dolní mez, pod kterou se nemůže dostat (pod ní již raději každý bude držet hotovost) –, od snížení například z -0,2 % na -0,4 % pak také nelze čekat zázraky.
Byť to nepřizná, ECB svou politikou spíše sleduje oslabení eura a podporu růstu skrze něj. Centrální bankéři (jak ve Frankfurtu, tak třeba v Praze) ale tento vliv přeceňují. Když nic jiného, z omylu by je mělo vyvést letošní první pololetí. Ačkoli bylo meziroční oslabení eura vpravdě masivní (-20 %), evropský průmysl vzrostl jen o 1,5 %. I kdyby tedy Draghi a spol. stlačili euro pod paritu s dolarem – což by vyžadovalo výrazné navýšení objemu odkupů a Fed směřující k vyšším sazbám –, nečekejme spásu v podobě exportem vyvolaného boomu evropské ekonomiky.
A ač to ECB nikdy nepřizná, možnosti podpory ekonomiky (alespoň trochu) standardními nástroji měnové politiky jsou již v podstatě vyčerpané. A další QE spíše než ekonomikám pomůže fiskálně vlažným vládám na jihu eurozóny.
Aktuality
