Závislost na úspěchu ničí stejně jako alkohol
Kdo si přeje více zazářit než být prostě šťasten, koná nemoudře. Riskuje totiž, že mu smysl života proteče mezi prsty, píše magazín The Atlantic. Špatnou zprávou je to, že těm, kdo chtějí být prostě šťastni, hrozí totéž (ačkoli to již časopis nepíše).
Představte si, že spatříte novinový titulek "Neutuchající honba za chlastem". Čekáte nepěkný text plný kocoviny, pořezaných rukou, rozvodů, autonehod a filmů s Nicolasem Cagem. Titulek "Neutuchající honba za úspěchem" má také mouchy, na mysl se derou věci jako všudypřítomná kravata na půl žerdi, práce do noci a poklonkování před šéfy. Ale čemu někdo říká peklo, je pro druhého americký sen.
Tímto dvojím hypotetickým titulkem začíná mimořádně inspirativní text v americkém měsíčníku The Atlantic z pera Arthura C. Brookse. Autor přednáší practice of public leadership (snad by se taková věc dala přeložit "praktické plnění vůdčí role ve veřejném životě") na Harvard Kennedy School, ale jinak je pašák přes štěstí. Lépe řečeno přes to, čemu Američané říkají happiness.
Sémantická inflace
Již to samo o sobě je jemný a obtížně definovatelný trabl. Jazyk prochází inflací podobnou té finanční. Slova, jež měla v minulosti silný emotivní náboj, jej postupně ztrácejí a jejich význam se posouvá do klidnějších vod. Před sto lety by profesor na Harvardu jen stěží řekl během přednášky "oh, shit", když mu upadne křída, ale dnes je to běžné. Inkriminovaný výraz si sice podržel svůj technický význam, stejně jako dolar je nadále dolar, ale jeho emocionální náboj do značné míry vyprchal, stejně jako reálná hodnota dolaru.
Funguje to i na druhé straně spektra. Slovo happiness kdysi fungovalo v překladu do češtiny jako štěstí (coby pocit, nikoli jako příznivá náhoda) docela obstojně, ale dnes je někde na pomezí českého štěstí a spokojenosti. Slovo happy najdete ve větách přeložitelných jako "rád to udělám" i "s trojkou jsem spokojen", kde by "šťastný" znělo českému uchu podivně. Když proto například právě Arthur C. Brooks vysílá pravidelné podcasty na téma umění štěstí, je potřeba to brát s příslovečnou špetkou soli sémantické inflace.
To je také případ zmiňovaného textu pro The Atlantic. Brooks popsal věc již tisíckrát vyřčenou, že totiž prachy nejsou všechno. Že lepší je být chudý a šťastný než bohatý a nešťastný. Namísto peníze říká úspěch a nevěnuje se jemnému rozdílu mezi jedním a druhým, což je škoda, protože by to možná problém ilustrovalo lépe, ale budiž.
Zde Brooks nabízí osvěžující srovnání (kvůli kterému jste také klikli na titulek tohoto textu): Závislost na úspěchu je podobná závislosti například na alkoholu. Pro alkoholika je pití nikoli úkonem, nýbrž vztahem, zní základní teze textu. Stejně tak úspěch, obvykle pracovní, nahrazuje závislému člověku to, co má dávat životu smysl, tedy vztahy k blízkým lidem. Jako štvanec sbírá důkazy o své úspěšnosti, aby si z hlubin mozku vydoloval další dopaminovou dávku, již mu úspěch na té které konkrétní metě dopřeje. Smůla je, že každá další dávka je méně účinná než ta předchozí, takže se roztáčí kolotoč, který normálně známe ze zpovědí (vy)léčených narkomanů.
Dilema Achillovo
Autor má po ruce efektní příměry. V nejpůsobivějším z nich si bere na pomoc Homéra – Achilles váhá, zda má jít do války proti Tróje či nikoli, a nakonec se rozhoduje pro věčnou slávu boje před pohodlnou, blahobytnou a bezpečnou existencí v rodinném kruhu. Zřejmě pro případ, že by čtenář nechápal, že konflikt volby mezi úspěchem veřejné a soukromé existence není nový.
Od myšlenky, že prachy nejsou všechno, je jen krůček k nápadu, že možná by bylo prima být rovnou šťastný a na úspěch/peníze se vykašlat. Zhruba tak to vyjadřuje slogan "mám se blbě, ale dobře to nesu". Tušíme však, že nést dobře fakt, že se nám vede blbě, je z definice obtížné.
Text nicméně čtenáři vysvětlí, že existují lidé, kteří věnují své práci hodně času a úsilí, v důsledku čehož mají méně času a energie na svoji rodinu, koníčky, lelkování, grilování a další věci, které by jinak dělali rádi (nebo o kterých mají za to, že by je rádi dělali), kdyby nebyli tolik zaneprázdnění. Odměnou za to jim může být, že v práci dosahují úspěchů.
Autor sám se jednou přistihl, jak se svěřuje kolegovi, že sám by byl raději výjimečný než šťastný/spokojený, protože relaxovat s přáteli a být na dovolené s rodinou umí každý, kdežto dokázat velké věci (třeba psát články banálního obsahu, nejspíše) hned tak někdo neumí. Posléze přišel na to, že naneštěstí taková úvaha je mezi lidmi běžná, takže pokud někdo pracuje, ačkoli by mohl odpočívat, na originalitu to dvakrát nezakládá.
A pokušení Faustovo
Dále dostane čtenář naservírován poznatek, že úspěch nepřichází zadarmo, nýbrž že jeho dosažení vyžaduje jisté úsilí. Že sice hvězdy televizních reality show a jiné - jak to nazvat - celebrity bez portfeje se nenadřou, ale všichni ostatní ano. A nejen to, citovaný americký lékař Robert Goldman uvádí, že polovina začínajících sportovců byla v 80. letech ochotna brát látky, které by jim přinesly vítězství ve vysněné soutěži, i kdyby tito soutěživci věděli, že v následujících pěti letech zemřou. Pozdější průzkum na totéž téma vypověděl, že 14 % olympioniků by bralo smrtelnou srdeční chorobu, kdyby jim to zaručilo olympijské zlato. Christopher Marlowe i J. W. Goethe by byli rádi, že doktor Faust funguje i po stovkách let.
Text dále přispívá našemu vzdělání postřehem, že někteří lidé jsou ochotni pro úspěch obětovat více než jiní. Ale teď pozor! Leckdo by se mohl domnívat, že právě taková lidská různost je ideálním základem svobodné společnosti - že někdo je investiční bankéř a pracuje sto hodin denně, kdežto někdo jiný dva měsíce v roce zametá ulice a jinak pije krabicové víno. Že investiční bankéř bude mít tučnější konto než metař a že do míry historicky dosud nepoznané každý rozhoduje o tom, zda se vydá jedním, nebo druhým směrem.
Ne tak Arthur C. Brooks, který prostě říká, že ti, kdo baží po úspěchu přespříliš (což nejspíše znamená, že to dotáhli dále než on?), by toho měli nechat. Jinak budou nešťastní, takže jim jejich úspěch nebude nic platný. A že by se takoví lidé měli více starat o to, aby byli šťastní, protože... protože... inu, autor neargumentuje, proč přesně by měl někdo být šťastný, ale prostě by to tak podle něj mělo být a basta.
Dvojitý háček
Tento recept na štěstí v sobě naneštěstí (aha!) skrývá dvojitý pekelný háček. Jeho první část předpokládá, že člověk může dosáhnout štěstí či spokojenosti, když se tomu bude cíleně věnovat, asi jako když si umanete, že uplavete deset kilometrů. Poctivé úsilí přece vede k cíli.
Osobní zkušenost se může lišit člověk od člověka, ale každý, kdo absolvoval rodinnou dovolenou s mottem "teď se budeme mít dobře", tuší, že to není tak jednoduché. I zběžný pozorovatel vyrozumí, že pozitivní emoce si nelze napískat vlastním rozhodnutím.
Druhá část onoho háčku logicky plyne z první. Pokud usilujete o pocit štěstí, je jen logické, že jeho dosažení považujete za svůj úspěch. To zní jako definice kruhem, ale funguje to i obráceně – když šťastni nejste, znamená to pro vás horší ránu než pro člověka obyčejného, který svůj pojem o vlastním úspěchu čerpá jinde než v dosažení pocitu štěstí. Pokud o řečený pocit usilujete, ale tento se nedostaví, znamená to váš neúspěch, vaši prohru, vaše selhání. A to je skutečně důvod k pesimismu.
"Je nešťastný ten, jehož pocit štěstí se odvíjí od jeho úspěchu," cituje Brooks někdejšího pilota formule 1 Alexe Ribeira. S tím by bylo obtížné nesouhlasit, pokud by k Ribeirově A bylo řečeno i B, že totiž stejně nešťastný je ten, jehož úspěch se odvíjí od přítomnosti pocitu štěstí.
