Obrázek z londýnské City: Top bankéř hledá práci. Značka: Nespěchá

Kvůli krizi, respektive ozdravné kúře, kterou banky procházejí, jste přišel o práci. Kolik vašich přátel je na tom podobně, kolik lidí z vašeho okolí je teď nezaměstnaných?

Záleží na tom, jak nadefinujeme skupinu lidí kolem mě. 10 % to bude určitě. Když se zaměřím na kolegy přímo z práce, bude to těch 10 %, pokud se budeme bavit o známých bankéřích obecně, pak by to bylo odhadem nějakých 15 %.

Práci jste hledal déle než rok. Je to vzhledem k tomu, co se ve finančním sektoru děje, standard? Je na tom těch zmíněných 10 % vašich známých podobně?

Toto je složité nějak generalizovat. Řekl bych to tak, že mezi lidmi, které znám, nejsem výjimka. Mně to trvalo zhruba 12 měsíců, než jsem začal pracovat na nějakých projektech. Mohl jsem možná začít o něco dříve, kdybych se na to zaměřil, kdyby mi o to šlo. Já jsem ale potřeboval dojít do bodu, kdy jsem se natolik nudil, že nějaká výmluva, že na trhu nic není, už prostě nebyla možná. V tu chvíli jsem byl rozhodnutý vzít v podstatě cokoli, třeba i jen částečný úvazek, pokud to bude mít smysl.

Byla za tím ročním "nicneděláním" potřeba dobít baterky, nebo spíše nedostatek zajímavých příležitostí?

Potřeboval jsem cítit, že něco chci začít dělat. Možná i něco, co by vedlo k založení vlastní firmy. K tomu jsem v sobě potřeboval najít kuráž, ale zároveň se dostatečně nudit. Vím o lidech, kteří jsou dva roky bez práce a stále nic nemají. S většinou jsem to ale neprobíral, takže nevím, jestli je to nedostatkem příležitostí, nebo pohodlností, případně něčím jiným. Mám ale pocit, že kdyby se objevila zajímavá práce v oboru, tak ji vezmou. Ale nedokážu posoudit, kolik času strávili hledáním, kolik cestováním, s rodinou a tak dále.

Rozveďte to, prosím. Co dělá propuštěný bankéř, než se začne jako vy nudit? Čím se baví?

První měsíc, dva jsem cítil neskutečnou úlevu. To, že člověk nemusí každé ráno vstávat a jezdit do práce nebo vycestovat, že nemusí řešit věci, které řešil, je příjemné. I když vás práce baví, přináší s sebou spoustu starostí, třeba politiku a další věci, které vás nebaví, ale jimž se nelze vyhnout. První dva měsíce jsem tedy relaxoval. Nechci říct, že jsem jen spal, ale bral jsem to hodně ležérně. Pak jsem tomu opět začal dávat nějakou strukturu a disciplínu. Řekl jsem si, fajn, hledám práci, což znamená, že se několikrát za týden, někdy i za den, musím vidět z headhuntery a lidmi, kteří mi mohou pomoci. Zároveň bylo potřeba rozšířit svoji síť kontaktů, začít aktivně vyhledávat lidi. A to vše jsem prokládal tím, na co jsem v době, kdy jsem byl zaměstnán, neměl dostatek času.

Čím třeba?

Začal jsem se více věnovat sportu – plavání, golfu, běhání. Četl jsem knížky, které jsem měl dlouho naskládané na nočním stolku, ale neměl na ně čas. Někdo objeví nové koníčky, vášeň pro historická auta a podobně. Paradoxní je, že tyto věci po půl roce nebo roce začnou ztrácet kouzlo nového, nemožného, zakázaného. Najednou se ohlédnete a zjistíte, že je to skoro rutina, že tak, jak se člověk musel občas přinutit vstát a jít do práce nebo vytočit conference call a začít fungovat, je najednou problém vstát a jít plavat. Najednou zjistíte, že spoustu času promrháte. A to byl ten moment, kdy mě to přestalo bavit. Uvědomil jsem si, že si toho prostě už nevážím.

A začal jste hledat práci.

Přesně tak. Na začátku jsem si věci psal do diáře, snažil jsem se mít dvě, tři povinnosti denně. A najednou jsem zjistil, že je problém mít tam dát dvě, tři věci týdně. Zbytek času strávím, ani vlastně nevím jak. Jistě, knihy, časopisy a noviny je možné číst do zblbnutí, ale ani to mě už nebavilo, což byla pomyslná poslední kapka. Začal jsem tedy hledat projekty, protože ty – na rozdíl od práce na plný úvazek – existují a je jich i v naší branži poměrně dost.

I vzhledem k popsaným zkušenostem, když se teď řekne krize, co vás napadne jako první?

(Na chvíli se odmlčí) Už moc váhám, takže má odpověď asi nebude úplně spontánní. Vzhledem k tomu, o čem jsme se bavili, bych řekl sebepoznání. To bych zmínil z těch pozitivních věcí. Rozhodně se snažím si z toho něco vzít. A to, že jsem se poznal, někdo by mohl namítnout, že je to málo, že jsem se už vzhledem ke svému věku a postavení měl znát před krizí. Na to bych odpověděl snad jen: Ano, znal jsem se, ale teď se znám ještě lépe.