Překročila Evropa finanční rubikon? Současný populismus se jí za deset let může vymstít

Řešení řeckých problémů v mnohém připomíná často zmiňovanou krizovou strategii nakopávání plechovky s červy. Každých pár let je potřeba se s nimi vypořádat, pokaždé se konečné řešení mohutným nákopem odsune. Dočkáme se toho, že červi, tedy řecké problémy, postupně zmizí, nebo ona plechovka jeden z kopů nevydrží a výsledkem bude velký třesk, při němž se její obsah rozletí do všech stran?

Eva Zamrazilová: Nedávno jsem četla dopis řeckého ministra financí Varufakise pro The New York Times. Emotivita sdělení odvolávajícího se na Immanuela Kanta ostře kontrastovala s prázdnotou slibů, že Řecko může vygenerovat růst, vše napravit, když dostane ještě trochu času. Podle mě se toto děje již příliš dlouho. Řecko je prostě zbankrotovaná země. Na druhou stranu je jasné, že se to evropští lídři budou snažit ještě chvíli vydržet. Nicméně myslím si, že není jiné řešení, než že jednoho dne Řecko z eurozóny odejde. Ta země opakovaně bankrotuje, má to v genetické výbavě, jen se teď tomu uměle brání.

Petr Dufek: Pro mě je Řecko zajímavou ukázkou toho, jak moc trpěliví dokážou všichni být. I proto si myslím, že Řecko v rámci nějakého programu pomoci opět dostane peníze. Strana, která je u moci, musí splnit svůj zajímavý vládní program včetně elektřiny a potravin zdarma, třináctých důchodů, najmutí desítek tisíc státních zaměstnanců, kteří jsou nepotřební, ale je potřeba je přijmout zpět, a tak dále. Takže země dostane nějaké peníze a řecký problém se za pár měsíců vrátí, jako se to děje posledních pět let.

V souvislosti s Řeckem se v poslední době často zmiňuje nebezpečí dominového efektu, tedy hrozba, že by případný úspěch Athén při jednání se zástupci Trojky mohl vést k vítězství přinejmenším z pohledu ekonoma extrémních politických stran v dalších zemích, například Podemos ve Španělsku. Obáváte se něčeho podobného?

Petr Dufek: On to z pohledu dalších zemí nemůže být dobrý příklad ani v jednom případě, tedy ani v případě, že by se Řecku ústupky udělaly, ani v případě, že se neudělají a Řekové zkrachují. Řecko totiž dostalo největší pomoc s nejlepším úrokem, část je úplně bezúročná. Všichni ostatní, včetně těch, kteří si půjčovali na to, aby mohli půjčit Řecku, budou v nevýhodě, vládám těchto zemí se to bude předhazovat. Současná situace tak z pohledu Španělska, Portugalska a dalších prostě nemá dobré vyústění. Na druhou stranu se jistě nabízí čisté řešení, rychlý, čistý řez, byť ten by byl nepopulární. Pokud jde o zmíněný dominový efekt, nic takového v hospodářské oblasti nečekám. Po pěti letech problémů by už nemohlo nikoho překvapit, kdyby Řecko samo, samovolně a samospádem z eurozóny vystoupilo. Možná by to překvapilo nějakého turistu, který nečte noviny, přijede do Řecka a najednou zjistí, že tam mají nové papírky, kterými platí.

Eva Zamrazilová: Co se týče dominového efektu, s Petrem souhlasím. A stejně tak s tím, že současná situace nemá dobré řešení. Sdílím obavy z možné populistické nákazy. Dominový efekt šířící se přes finanční trhy, přes banky a přes dluhovou krizi už nevnímám jako pravděpodobný. Populistické nálady ve společnosti, taková ta sociálně-levicová nákaza, ale hrozí. Zmíněná strana Podemos je podobná hnutí SYRIZA a já se nerada dívám na to, jak se socialismus takto vrací zadními vrátky.

Petr Dufek: On je to socialismus, který vždy bude muset někdo zaplatit, což je na tom to tragické. Obávám se, že ať to dopadne jakkoli, populisty v Evropě to posílí – ať kvůli levným penězům, nebo kvůli tomu, že SYRIZA opravdu zajistí nějaké krátkodobé, hezké řešení pro své voliče. Podle mě by se proto měla Evropa zamyslet nad tím, zda již nebyla překročena maximální únosná hranice populismu, finančně z hlediska ne příštích padesáti let, ale třeba deseti let. Zda již nejsme za hranicí naprosté nezodpovědnosti. Země s rozpočtovým přebytkem, která se snaží snižovat svůj dluh, je považována za vyvrhele! Je to o to vtipnější, že jde o zemi, která bude financovat dluhy všech ostatních.

Eva Zamrazilová: Přesně tak. Napadá mě výraz, který řecký premiér nebo ministr financí použili ve spojitosti s Německem – obsese úsporami. Podle mě my Češi máme v genech něco podobného. Vzpomeneme-li si na začátky samostatného státu, na začátky první republiky, na rašínovské "pracovat a šetřit", můžeme těžko uvažovat jinak a souhlasit s názory těch, kteří kritizují Němce za to, že rozumně hospodaří a snaží se – podle mě jemným způsobem – klady rozumného hospodaření rozšířit i na jih Evropy.

Posledních několik dnů jednání s Řeckem jen potvrdilo, jak obtížně se v této oblasti v Evropě hledá konsenzus. A vezmeme-li v potaz vysokou míru nezaměstnanosti mladých v mnoha státech na jihu eurozóny a zmíněný populismus, který i s touto skupinou a jejími emocemi pracuje, asi nelze čekat prudký obrat k lepšímu. Co by k němu nicméně nakonec mělo přispět, co by podle vás pomohlo?

Eva Zamrazilová: Budeme se muset podívat více a hlouběji do historie. Ony tendence jak politického populismu, levicových ideí, tak života na dluh mají své kořeny. A je dost těžké vytvořit společnou a jednotnou Evropu bez toho, aby došlo k jejich pochopení. Je těžké najít jednotný hlas bez toho, aby postupně docházelo k chápání hodnot a postojů severu a jihu, ke vzájemnému pochopení, respektování a sbližování. Zatím mám ale pocit, že se situace spíše vyostřuje, než že by se strany sbližovaly. A to se promítá i do ekonomických ukazatelů.