Geopolitické vize exkluzivně na IW: Válku nelze vyloučit, investoři by měli počítat i s touto variantou. Dlouhodobě očekávám odklon od papírových investic, říká ekonomka

Rusko a Čína překreslují mapy vně Evropy, řecká krize může změnit hranice EU. Nejen proto má smysl přemýšlet o tom, jak bude svět vypadat a co to bude pro hospodářské i politické pořádky znamenat. Mnozí předpovídají v tomto smyslu revoluci. Co čekáte vy?

Podle mě nelze úplně vyloučit válku. Je východiskem, kterému je v současnosti potřeba připsat vyšší než nulovou pravděpodobnost. V principu existují dvě možná řešení současného stavu. Zaprvé, vyspělé země, jichž se to primárně týká, protože státy jako Čína mají stále prostor pro růst produktivity a tak dále, budou hledat nějaké konstruktivní řešení nynějších problémů, například tlačit na potírání daňových rájů a zlepšení fungování států. A zadruhé, bude se to řešit konfliktem, což ostatně z minulosti dobře známe – dlouhodobé stagnace a deprese nezřídka vyústí ve válku, Velká deprese je dodnes mementem.

V obou případech je takřka jisté, že se změní světové pořádky, pravidla hry nadiktovaná Spojenými státy totiž přestávají platit. Otázkou je, čím se budou řídit globální byznys a politika a kdo o tom bude rozhodovat.

Vidím možnost nějakého blokového uspořádání. To znamená, že svět bude omezen snahou jednotlivých velmocí vytvořit si bloky s vlastními pravidly a vlivem. Velmi silně se v tomto smyslu střetávají zejména Spojené státy a Čína, hlavně v případě Evropy. Ostatně všechny projekty se střetávají u Evropy, ona vypadá jako kořist, která sedí a čeká, kdo ji polapí. Nástrojem jsou projekty jako Transpacifické partnerství a TTIP, kde jde jednoznačně o rozšíření amerického vlivu na západ i na východ přes oceán, o snahu rozšířit svá pravidla, postavení korporací a arbitráž. Naproti tomu Čína má projekt Hedvábné stezky, do které už zapojila ruskou Euroasijsou unii. Místem střetu je právě Evropa.

Ke střetům zmíněných velmocí dochází v mnoha oblastech, na mnoha hřištích. V poslední době se hodně mluví o vznikající konkurenci stávajících multilaterálních organizací, jako je Světová obchodní organizace. Znamená to jejich konec, respektive významové oslabení?

Ono je stále možné, že dojde k posílení multilaterálních institucí, které dnes dobře nefungují. Jsou pozůstatkem druhé světové války, vycházejí z tehdejšího dominantního postavení Spojených států, které tak i nyní mají právo veta. Toto nebere v potaz fakt, že tu jsou noví silní hráči, například země BRICS, kterým podobné uspořádání nevyhovuje. Ti si uvědomili, že nemohou vyhrávat na cizím hřišti, a proto začali podnikat kroky, jako jsou vlastní rozvojová banka, vlastní ratingové agentury nebo těsnější vzájemná spolupráce (například Číny a Ruska). Nejde o nenávist vůči západu – i když platí, že mají jiné hodnoty a jiné kulturní zakotvení –, ale o reakci na to, že je systém nastaven tak, že prostě nemohou dlouhodobě vyhrávat. Proto si tvoří svůj vlastní, příznivější systém.

Právě tento paralelní svět někteří vnímají jako zárodek bipolárnosti světa, dělení na rozvinuté země a jejich sféry vlivu a rozvíjející se giganty a jejich "přátele".

Určitě nelze vyloučit blokové uspořádání, v rámci kterého budeme mít na jedné straně vyspělé země pod vedením Spojených států, možná je lepší říci korporací, a na druhé straně svět, který si bude budovat skupina BRICS. Ten bude položen na trochu jiných základech, stát tam bude hrát podstatně významnější roli. Tyto země totiž berou stát jako prostředek, který jim pomáhá dohánět jejich zpoždění za západem. Nemohou se totiž spoléhat na to, že se to stane jaksi samo od sebe. To se nikdy nestalo, stát v tomto hrál vždy významnou roli.

Budoucnost tedy bude ve znamení systémových šachů, které přepíší známá pravidla hry. Jak by se na něco podobného měl člověk připravit, na co vsadit, aby "přežil"?

Pozor, ono to přežití možná není potřeba dávat do uvozovek. Ta doba, co je před námi, no my jsme vlastně už v ní, my to jen nevnímáme, což je ostatně obecný problém zde v České republice, že nedoceňujeme podobné kvalitativní posuny. Někdy mám pocit, že to, co se blíží, patří do kategorie "blaze tomu, co nic nemá, nestará se, kam to schová". Ale ponecháme-li toto stranou, vsadila bych na lokální trendy, tedy například na 3D tisk a jeho různé podoby, a také na něco, co bude zcela zásadní, na otázku půdy a soběstačnosti.

Lidé by tedy podle vás měli ve svých investičních strategiích reflektovat možnost, že se v dohledné době budou muset spolehnout sami na sebe a na své hmotné zásoby?

Nechci vykreslovat katastrofické scénáře kolapsu či něčeho podobného, ale i z trendů globálních investic je patrné, že je půda v kurzu. Africké země například pronajímají svou půdu na 99 let Číně a některým arabským zemím. Stejně tak jsou často diskutovány přístup k pitné vodě a otázka energetického zajištění. Tyto věci se mohou stát klíčovými. V usedlém českém prostředí to možná působí trochu panicky, ale mít podobné věci v pořádku na úrovni obce, kraje nebo státu bude podle mě zásadní. Vůbec bych to proto nepodceňovala.

Většina investorů má v současnosti peníze v akciích, státních dluhopisech a komoditách, a to prostřednictvím standardních nástrojů a trhů. Má to v dlouhodobějším výhledu smysl? Pokud se na to podíváme prizmatem toho, co čekáte, budou za 15-20 let tyto trhy vůbec existovat?

Když se hroutí systém, jako první mizí nadnárodní úroveň. Ztráta komplexity se projevuje v tom, že se postupně vracíte na nižší úrovně. A když dochází k tomu nejhoršímu, je dvacet kilometrů od vás už neznámá krajina. Tento vývoj dnes nelze vyloučit. Opakuji, nechci vykreslovat katastrofické scénáře, ale něco podobného není nemožné. Konkrétně k vaší otázce, v horizontu patnácti let v tom moc velký smysl nevidím. V komoditách možná ano, ale ne v "papíru", ale v hmotném vlastnictví.