Nač platit daně, když rotačky na peníze jedou na plné obrátky?
Nebo lze tu otázku položit jinak: Co se stane, když se ultralevicový ekonom utrhne ze řetězu a ztratí zábrany?
Někdy člověk neví, co si má myslet. Stephanie Keltonová je svého druhu renomovaná americká ekonomka. Renomovaná proto, že byla mimo jiné hlavní ekonomkou party Demokratické strany v rozpočtovém výboru Kongresu a hned poté ekonomickou poradkyní prezidentské kampaně Bernieho Sanderse. Svého druhu proto, že byla mimo jiné hlavní ekonomkou party Demokratické strany v rozpočtovém výboru Kongresu a hned poté ekonomickou poradkyní prezidentské kampaně Bernieho Sanderse, chce se napsat.
Keltonová je totiž odbornicí na moderní monetární teorii, což je takový finančnický ekvivalent hnutí Black Lives Matter. Z moře problémů vyberete jeden, zveličíte ho ad absurdum a vymyslíte na něj co nejnesmyslnější lék. A to by bylo, abyste nenahrabali spoustu fanoušků.
Až sem by to nebylo divné. Paní Keltonová ovšem napsala knihu Mýtus deficitu, kterou argumentuje, proč je potřeba vybírat daně. Ne že by někdo říkal, že daně vybírat nutné není (ani třeba Ayn Randová, na kterou je jinak stran dryáčnictví z druhého konce spektra celkem spolehnutí).
Nedbalá recenze
Na zmíněnou knihu napsal – krapet halabala – recenzi Ben Carlson, sám uznávaný autor a také správce investičních portfolií klientů Ritholtz Wealth Management. Žádný amatér.
Přiznávám, že jsem Mýtus deficitu nečetl, protože mi bylo líto jak dvaceti dolarů, tak času. Četl jsem pouze recenzi. Nedokážu proto odhadnout, jestli guláš, který mi v mysli po jejím přečtení vznikl, má na svědomí autorka, nebo recenzent, případně já sám.
Ústřední otázka recenze (a možná celé knihy, to právě není úplně jasné) vznikla nejspíše tak, že berňák za finanční rok 2020 vybere zhruba 3,6 bilionu dolarů, kdežto ministerstvo financí oznámilo, že si za letošní rok hodlá (de facto) od Fedu "vypůjčit" 4,5 bilionu dolarů. Když si tedy tak či onak můžeme natisknout peněz, kolik potřebujeme, proč vůbec vybíráme daně, ptá se Carlson (nebo Keltonová).
Tady se to začíná motat. "Většina lidí si myslí, že to, co nám v takovém počínání brání, je existence jakéhosi stropu, jenž omezuje množství peněz, které si stát může půjčit a utratit," píše Carlson. To je přitom nesmysl, říká, protože jediné riziko, které při tom existuje, je inflace. A když žádná inflace nenastává, co tedy americký stát brzdí? "Stephanie Keltonová však nabízí čtyři další důvody, pro které je potřeba daně platit," dodává recenzent. A teď nastává intelektuální jízda pravým peklem (opět není jasné, zda ony čtyři body přesně takto formuluje přímo Keltonová, nebo jde o formulace Carlsonovy, případně jakého zkreslení vůči originálu se dopouštějí).
1. Financování provozu
Daně umožňují státům, aby financovaly svůj provoz, aniž by musely sáhnout k použití fyzické síly. Kdyby nebylo daní, měly by státy a jejich vlády problém udržet si moc nad svými občany.
To je sice pravda, ale je to tvrzení mimoběžné s otázkou. Pokud jde jen o to, že stát daně potřebuje, aby měl z čeho platit svůj provoz, rotačka by mu posloužila stejně dobře. Je-li prvotním problémem státu získat zdroj peněz, tato odpověď nás nijak nepřibližuje poznání, proč je výběr daní lepším zdrojem než rotačka.
Pokud by lidé nepotřebovali vydělávat dolary, aby měli z čeho platit daně, bylo by pro stát mnohem obtížnější sehnat lidi, kteří by vykonávali základní práce, bez nichž se společnost neobejde (essential workers).
Znáte někoho, kdo za důvod své ekonomické aktivity považuje možnost platit daně? "No nic, Máňo, musím jít, ať můžu odevzdat berňáku něco navíc," řekne manžel po nedělním obědě a jde si zavysávat kanalizaci nebo něco takového.
Placení daní jako motivace pro práci je tak nekonečně absurdní, že se tomu vyrovná jen druhá část věty, totiž že by se hůře sháněli lidé na neoblíbenou, málo placenou, ale nezbytnou práci. Kdyby co? Kdyby byla zaplacená z peněz, které natiskne (tak či tak jen pomyslná) rotačka, namísto toho, aby je vybral berňák? "Máňo, uvař mi ještě kafe," řekne takový manžel. "Šel bych vysávat kanalizaci, ale nejde to; oni by mi zaplatili čerstvě natištěnými penězi."
Zdá se tedy, že autorka nebo recenzent (nebo oba?) odpovídají na jinou otázku. Řeší situaci, jež by nastala, kdyby stát neměl peníze na zaplacení vysávačů kanalizací. To by jistě problém byl, nicméně se vůbec netýká tématu, zda peníze mají pocházet z daní, nebo přímo z rotačky.
2. Inflace
Kdyby vláda mohla utrácet bez omezení, dříve nebo později by došlo na ošklivou inflaci. Daně fungují jako svého druhu omezovač, jenž pomáhá držet inflaci pod kontrolou.
Nerad by si člověk otvíral ústa na lidi vzdělanější, než je sám. Ale přece – nestalo se tady něco, co se stát nemělo? První věta je jistě pravda, ale ta druhá? Daně fungují jako omezující faktor pouze tehdy, když jsou vlády ochotny vnímat množství peněz vybraných jako jisté vodítko pro množství peněz potenciálně utracených; tedy bude-li jim záležet na tom, aby se od ideálu vyrovnaného rozpočtu nevzdalovaly příliš (co přesně znamená příliš, je samozřejmě věc otevřená interpretaci). Ale na druhou stranu víme, co si levicoví ekonomové myslí o ideálu vyrovnaného rozpočtu.
Logika věci by mohla velet, že si vlády mají půjčovat pouze v dobách krušných a pouze tolik, aby výše dluhu nenarušila důvěru v jejich vlastní platební schopnost. Proponenti moderní monetární teorie se ovšem s logikou věci příliš nemažou. Co ovšem pak tento argument má znamenat?
3. Redistribuce
Daně mohou být použity jako nástroj redistribuce bohatství a příjmů.
Tady je pravda na půli cesty, teoreticky. Čistě učebnicově je fiskální politika na straně příjmů bičem na bohaté a na straně výdajů objednatelem zmíněných nezbytných nepopulárních prací a laskavým "oslíčku, otřes se" pro chudé. V praxi bohatí platí jen zlomek toho, co by v duchu zákona měli, protože jeho litera a kýbl peněz na šikovné právníky a účetní jim to umožňují.
Chudým je zase úplně jedno, zda peníze, které od státu dostanou ve formě platu za nezbytnou práci nebo takových či onakých sociálních dávek, pocházejí z daní vybraných od Billa Gatese, nebo z rotačky, jejíž klikou točí Jerome Powell (ano, rotačka na stodolarovky asi nemá kliku, ale to my ostatní také ne). Takže argument, že daně lze použít ke srovnávání majetkové nerovnosti, sice existuje, ale jen teoreticky. V praxi je tak pro hledání odpovědi na otázku, zda danit, či tisknout, také irelevantní.
4. Motivace k jednání
Vlády mohou používat daně k podpoře některých typů jednání obyvatel a k odrazování od jednání jiných.
To tak nesporně je, výrobci tabáku a alkoholu o tom vědí své (kuřáci a pijáci ještě více), ale můžete sem počítat i daně z kapitálových zisků nebo z vypouštění zplodin do ovzduší, chcete-li. Na druhé straně je to argument neúplný – tato možnost by každé vládě zůstala, i pokud by se rozhodla své příjmy z drtivé většiny financovat tištěním peněz namísto výběru ostatních daní.
Co by vládám nezbylo, a co naopak v recenzi zmíněno není, je pozitivní motivace, tedy daňové úlevy. I to by ale nakonec šlo, prostě by namísto úlev nechali mocipáni natisknout o pár miliard navíc a ty by rozdali těm, jejichž chování se jim líbí. Mohlo by se tomu říkat třeba koblihovné.
Celý tento humbuk kolem možnosti neomezeně tisknout peníze se samozřejmě opírá o schopnost Fedu dolary "vyrábět", aniž by tím americkou měnu okamžitě citelně znehodnotil. Tím se liší od Miloševičových dinárů, Mugabeho zimbabwských dolarů a poválečných maďarských pengő. Hra totiž jinak obvykle končí tam, kde nově natištěné bankovky nezaplatí ani vlastní výrobu.
Ani důvěra v americké hospodářství (a všechno další, co se v dolarech platí, například většina ropné ekonomiky) však není bezedná, což je také důvod, proč dolary nelze beztrestně tisknout donekonečna. Možná to tak myslí i Stephanie Keltonová, ruku do ohně bych za to ale nedal.
