Jak moc jsou sazby v USA (ne)přiměřené?

V posledních letech jsme byli svědky mnoha neortodoxních postupů a využití monetární politiky. Centrální banky v čele s Fedem odkupují z trhu obrovské objemy aktiv, a dodávají tak likviditu do systému v bezprecedentní výši. V současnosti jde v případě americké centrální banky stále o 120 miliard USD měsíčně na nákupy vládních bondů a hypotéčních cenných papírů a také o základní sazbu na úrovni 0-0,25 %.

Pokud bychom přitom použili takzvané Taylorovo pravidlo (metodu známou od roku 1993, která umožňuje na základě dat o inflaci a HDP stanovit optimální sazbu), dostali bychom se na poněkud odlišné úrovně sazeb a obecněji nastavení měnové politiky v USA.

Pokud dosadíme aktuální míru inflace za poslední rok (okolo 5 %), rozdíl mezi růstem HDP a jeho dlouhodobým potenciálem (okolo 3 %), cílovou míru inflace stanovenou Fedem (2 %) a takzvanou rovnovážnou úrokovou sazbu (0,25 %), vyjde nám odpovídající základní sazba Fedu okolo 3,25 %. To je podstatný rozdíl oproti stavu, kdy se první zvýšení základní sazby centrální banky z minimální kladné úrovně čeká nejdříve koncem roku 2022.

Proč takový rozdíl? Podle mě je jednoznačným důvodem stav, kdy předpandemická úroveň zaměstnanosti byla o něco vyšší, zadlužení USA významně roste (každý rok tak stoupají náklady na obsluhu vládního dluhu) a centrální banka v čele s Jeromem Powellem stále pracují i se scénářem, ve kterém ekonomiku silně zasáhne šíření mutací koronaviru v čele s deltou. Hospodářství tak nadále jede na dopingu, který má být omezován po řadu měsíců, když vše půjde "hladce". A vztah ekonomických veličin a sazeb tak bude vychýlený nejspíše ještě několik let.

_{Redakčně upraveno.}